Za tmavými zítřky...

Pobaveně sleduji všemožná zamyšlení nad nedávno dovršenými 18ti lety od "sametové revoluce". Já osobně toto spojení nesnáším, protože si myslím, že se ta dvě slova trochu popírají. Naopak se mi líbí slovo převrat, to tomu odpovídá mnohem více. Jako revoluci si představuji nějaké bouřlivé, spontánní jednání, hořící auta v ulicích, spoustu raněných a nějaké mrtvé. Zejména pak zúčtování se starými pořádky, proud bývalých prominentů směřujících do věznic, konfiskace, veřejné ostouzení a další nezbytné věci.

To se u nás nestalo a je to trochu škoda. Jednoho dne prostě z řady kanceláří od leštěných desek pracovních stolů odešli odpoledne nějací lidé a druhého dne ráno přišli na jejich místa noví. Všichni však vyrůstali v téže době a lišili se od původních pouze tím, že dostali příležitost až nyní. Kyvadlo dějin se zhouplo na druhou stranu a strnulá léta komunismu nahradil živelný kapitalismus, zřízení jistě kreativnější a životaschopnější, nicméně v řadě oblastí podobně stupidní. A tak coby brzký třicátník pozoruji 18ti letou českou demokracii jako odredovanou holku se špuntama iPodu v uších a prázdným pohledem. Je podobná jako spousta jejích kámošek za hranicemi. Je sebevědomá a drzá, nechce uznávat žádná pravidla a mezi stehna si pustí koho chce. Chodí kamsi do školy, těší se na prázdniny a nemá žádné náročnější cíle. Chce si vydělat trochu peněz a koupit za ně nějaký hadry a s budoucností si moc neláme hlavu.

Vždy mě fascinovalo jak, v okamžiku ukojení nějakých základních lidských potřeb, člověk zleniví a zpohodlní. Drtivá většina z nás se má velmi dobře. Nadáváme na nejrůznější zdražování, ale plazmové televize se prodávají jako ponožky, statisíce lidí staví svá mohutná sídla, aut je tu snad více než lidí, mobil má každý, jídla jsou plné hypermarkety. A tak jsme nějak vyměnili občanskou společnost, ideje za povrchní touhy a konzum. Čas od času jdeme k urnám a delegujeme tak skupinu nám neznámých lidí k hereckému výkonu politika. V podstatě je nám lhostejno, co dělají, cítíme, že lze jejich status jen obtížně zrušit, byť sledují jen své osobní zájmy a vynikají nulovou zodpovědností.

Čučíme na televize, kde se v seriálové smršti potácejí stíny jakýchsi "celebrit". Přežraní a bez energie mávnuli jsme rukou nad minulostí, stejní lidé opět ovládají klíčové oblasti státu, bojíme se ukázat prstem na arcisvině, které zkazili tisícům lidí dlouhá léta života. Nebaví nás přemýšlet. Lidé ve městech už dávno ztratili poslední zbytky zájmu o to, kde se bere jídlo, které kupují, kam tečou sračky, které vyprodukují, co s přírodou s níž jsou nerozlučně spojeni. Tupost a povrchnost rozprostřela svá křídla nad touto zemí. Závidím těm, kteří si jdou v mohutném počtu někam zademonstrovat, i kdyby to bylo za sebevětší blbost. Mají v ten moment nějakou vizi, za kterou si jdou.

Dnes se mi zdá, že nikdo nechce vlastně nic. Když se někoho zeptáte, řekne vám, že chce být zdravý, mít partnera, dítě, práci a peníze a tím to tak nějak končí. Není to málo, ale není to taky nic extra. Kdyby třeba někdo plácl, že chce například 4denní pracovní týden. Teď se možná plácáte do čela, ale proč by ne? My jsme prostě jen zvyklí, že se maká pět dní v týdnu. Přitom jsme bohatá země (to myslím zcela vážne - rozdíl proti realitě tvoří fakt, že se tu všemi zdroji a prostředky nebetyčně plýtvá a hrozně, ale hrozně se tu krade) a já si můžu klidně myslet, že čas strávený v práci není zrovna ta nejúžasnější věc a raději bych více žil. A teď bych třeba s touhle hypotetickou myšlenkou přišel za vámi.

Většina začne okamžitě zdůvodňovat proč by to nešlo, spoustu to vůbec nikdy nenapadlo a ani nad tím nechtějí přemýšlet a hlavně skoro nikdo by v téhle věci nechtěl nic udělat. Jsme příliš líní a spokojení. A já jsem jen zvědavej, kam až to může zajít. Nemáme vyšší cile, ke kterým se upnout. Nemáme osobnosti hodné obdivu. Před 18ti lety lidé chtěli změnu. Dnes nechceme vůbec nic. Hnijeme zaživa přátelé. Ale to není nové zjištění.

Zpět
25.11.2007 18:11 Sekce: Zamyšlení nad..., autor: Ohlasů[29] / Komentovat
Reklama
Export