Ve jménu růže

„Hele, jestli chceš, můžeš jít s náma. Ale jestli někomu něco cekneš, tak ti pěkně rozbijem hubu“. Aleš se zamyslel. „A fakt?“ „Ne, dělám si z tebe asi prdel. To kilo mi dáš až si zapícháš. Abys věděl, že nekecám. Je fakt pěkná a stojí to za to“.

Cesta ubíhala pomalu, šli mlčky. Ráz lesa se postupně měnil. Stromy obrostlé břečťanem začaly ustupovat šípkovým růžím a světla ubývalo. Trní bylo čím dál více. Aleš si uvědomoval, že v téhle části lesa nikdy nebyl. Navíc, přišlo mu to celý divný. Dělají si z něho prdel a on jim na to skočí.

Zase... ale kdyby šlo Tondovi o peníze, řekl by si o ně hned. Dovedli by ho na místo, kde rostou šípkový růže, hodili by ho do křoví, zakřičeli „tak co zapíchal sis, ne?“ a pak by zdrhli domů. To by jim bylo podobný. Došlo mu, že je blbec, který skočil na špek, ale nechtěl vypadat jako zbabělá srágora, co najednou začne mít strach. Ale bylo mu líto, že se nechal nachytat. Prostě, když je člověk nadrženej, navíc, když ještě nikdy neměl nic se ženskou... tak mu mozek přestává fungovat. Bože můj, jak jen mohl uvěřit tomu, že... Najednou se divil sám sobě.

„Hele, tady to je. Musíme prolízt tímhle křovím, hned za ním dolů“ ukázal Tonda na velké šípkové křoví, za nímž nebylo kromě skály vůbec nic. Pak odstrčil rukou šípkový keř a opatrně se začal prosoukávat dovnitř. Uprostřed křáčí byl volný prostor. A poklop. Starý, zrezivělý. A potažený takovým tím slizem, který se na podobných místech vyskytuje. Tonda s Markem ho nadzvedli a dali stranou. Pod poklopem byly schody a uvnitř... se svítilo. Aleš chvíli váhal. Nechtěl jít první. Měl strach, že když tam vleze, tak ti dva pitomci za ním zavřou a nechají ho tam.

„Tak jdeme.“ řekl Tonda a šel pomalu po schodech dolů. Aleš s Markem za ním. Bylo to takové zvláštní.. nikde žádná světla, ale... prostě tam nebyla tma. Šli asi dvacet až třicet metrů. Pak došli ke schodům. A ke dveřím. Aleš přemýšlel, co je ta za blbý sen. Když do dveří vešel, pochopil že sen to není, protože ať za těmi dveřmi očekával cokoliv... tak to, co tam uviděl by ho ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo.

Stál v sále. V sále se zlatou výzdobou. Pod klenbou, zdobenou nádhernými obrazy. Schody. Na zemi dlažba. Koberce. Obrovské lustry. Stoly...

Ačkoliv bylo naprosto nepravděpodobné, že se něco takového vyskytuje u nich v nějaké zapomenuté části lesa mezi skalami, nebylo to to, co ho šokovalo. To všechno totiž bylo ještě tak nějak uvěřitelné. Kdyby... uprostřed sálu nebyli lidé.

Stáli tam, někteří vypadali... jako když mluví. Jiní že tančí. Vypadali jako sochy, ale tak živé, že to prostě sochy být nemohly. Jako když se najednou v jednom jediném okamžiku zastaví čas... a každý zůstal uprostřed gesta, které zrovna dělal. „Nečum,“ řekl Tonda, „kvůli čumění tu nejsme. Jdem támhle do toho pokoje. Tam to je.“ Marek se na něho usmál pohledem „jako že je to normálka“. Aleš jako ve snách vykročil. Přešli sál, šli okolo muzikantů, kteří vypadali, že hrají. Na stolech bylo jídlo. A pití...

V posteli s nebesy ležela dívka. Byla nádherná. Vypadala, že spí. Tonda z ní stáhl deku. „Tak jí svlíknem. Dělejte.“ Pomalu z děvčete sundávali šaty. Pak spodničky. Děvče se nebránilo. Spalo. Byla nahá. A nádherná. „Hele, udělej se, jsi novej, tak můžeš první. Jinak chodím první JÁ. My zatím počkáme venku.“ Tonda vzal Marka za rameno a tlačil ho ke dveřím. „Jo, a vole... dělej s ní co chceš, ale NESMÍŠ jí u toho líbat!“ otočil se Tonda na Aleše. „Jasný?! Nesmíš jí dát pusu, jinak by se probudila a to by byl pěknej průser!“.

Aleš počkal, až se zavřely dveře. Nejdřív byl trochu nesmělý a opatrný... ale nakonec si s ní... dělal co chtěl. A nelíbal ji u toho. A pak šel Tonda. A po něm Marek.

Zpátky šli lesem zase mlčky. Jen Tonda najednou řekl Alešovi: „Hele, abych nezapoměl – to kilo. A kdykoliv budeš chtít znovu a budeš mít stovku, není problém - hlavně – nikomu ani muk.Jasný?“

Aleš pokýval hlavou jakože rozumí, vyndal z kapsy stokorunu a podal jí Tondovi.

Zpět
29.12.2006 15:12 Sekce: Imprese, autor: Ohlasů[54] / Komentovat
Reklama
Export