Tak a máme kozí počasí!

Už nevím, kdo tenhle termín vymyslel, ale zato vím, že je to trefné označení něčeho, na co se každý zdravý muž těší celou zimu.

Ano – vylezlo sluníčko a ulice se zaplňují děvčaty, které se nebojí nejen na svém hrudníčku šetřit látkou, čímž (samozřejmě zcela vědomě) působí na naší látkovou výměnu. A protože je to nebezpečné, myslím, že by se to mělo zakázat!

Ne kvůli narušování mravní výchovy mládeže, ale kvůli omezení úrazů. Člověk jde po ulici a přemyšlí nad tím, cože to má nakoupit. Najednou je uvidí. Nejsou vidět celý, ale stačí to na to, aby se přemýšlení nad nákupem změnilo na přemýšlení nad něčím úplně jiným. Pomalu otáčíš hlavou, ve snaze uchovat ten obraz co nejdokonaleji a na co nejdelší dobu. Jenže – bác!

Dopravní značka. Ohmatáš si naražený zátylek, chvíli počkáš, než ti přestane hučet (v hlavě, samozřejmě jsem myslel!), kopneš do značky, řekneš „doprdele“ a jdeš dál. A najednou, je zase uvidíš. Jiný. Blížej se. Míjí tě. Pomalu otáčíš hlavou. Fantazie zcela ovládne zbytek signální soustavy, takže si vůbec nevšimneš, že všichni lidé najednou zmizeli. Zmizela i celá ulice. Je ticho. Před sebou vidíš místo obchoďáku geologické vrstvy a od zad cítíš mokro.

Jasně, vole – zahučel si do výkopu. To máš z toho, že nečumíš dopředu. Naštěstí, dopadl jsi celkem dobře na nějakýho jinýho nebožáka, kterej šel před tebou a viděl je taky. Vyhrabeš se ven, opucuješ ze sebe hlínu a než si stihneš uvědomit bolest ve zlomeném zápěstí, blíží se další. Zhypnotizován nádherným tvarem opět přestaneš vnímat okolí...

„Hej debile! Co se tady motáš na červenou na přechodu!“ zazní zoufale vzduchem a projíždějící Avie tě odmrští přes řadu zaparkovaných aut do nějakého podloubí. Nikdo si tě nevšímá, protože na zem se nikdo nedívá. Děvčata hledí nahoru, neb se cítí (a jsou božská) a muži luxují pohledem jejich částečně odhalené mazlíčky a jak nekonečná řada zombií narážejí do značek, padají do výkopů a jsou nemilosrdně smetáváni ze silnic.

Probudí tě chlad, bolest hlavy a zápěstí. Je noc. Sedíš na obrubníku, počítáš zranění. Matně se snažíš projít zónou ztráty paměti a vzpomínáš, kdo jsi, kam si šel a jaký je smysl tvého života. Hlava neposlouchá a tělo stále víc a víc bolí. K ránu se konečně dobereš k tomu, že někde bydlíš, nějak se jmenuješ a že jdeš do krámu na nákup.

Pomalinku se ti objevují před očima nevýrazné obrázky potravin, které jdeš nakoupit. Vstáváš. Máš silný pocit deja-vu. Nevíš, kolik dní jsi vlastně na cestě. Rozhodně vykročíš vpřed s pevným závazkem, že dneska – dneska už to dokážeš.

A mezitím nemilosrdné sluníčko začíná rozehrávat svou hru a na ulici se začínají objevovat první...

Ano, máme zase kozí počasí.

Zpět
30.05.2005 07:05 Sekce: Pro muže, autor: Ohlasů[4] / Komentovat
Reklama
Export