Stařec a moře

Jako každé ráno stál rybář Santiago v zátoce. A jako poslední tři měsíce, zbytečně. Prut byl němý a splávek se ani nehnul.

Slunce pomalu mířilo k obzoru a stíny se začaly prodlužovat. Santiago věděl, co to znamená. Za chvíli bude muset jít domů. Bez úlovku. Poslední dobou ho pronásledovala smůla. Od té doby, co přišel o práci, tak si vydělával chytáním ryb. Když se dařilo, prodal celou várku na tržišti, zaplatil nutné osobní výdaje a pár pesos si schoval do banky na horší časy.

Santiago pozoroval slunce. Když nechytí nic ani dneska, tak mu v bance už žádné pesos nezbudou. Horší časy trvaly už moc dlouho. Příliš dlouho na jednoho člověka...

Nad zátokou se znenadání začala tvořit temná, kupovitá oblačnost stáčející se do zlověstně hučící spirály a zvedl se prudký vítr. Zároveň s tím podivně utichli ptáci. I žáby. Vzduch začal být přesycený statickou elektřinou... a Santiago si uvědomil, že ve chvílích, jako je tato, se obyčejně vzápětí stane něco velmi, ale velmi neobyčejného...

Splávek cuknul. Santiago přiskočil k prutu a trhnul. Chvíli zápasil s rybou... a pak... (možná že se bohové konečně smilovali...) jí vytáhl. Nesmilovali. Dělali si z něho prdel. Na konci prutu visela mrňavá, nazlátlá rybka. „To, že jsem chytil po osmdesáti pěti dnech rybu je sice zázrak„ křičel do nebe Santiago „ale kvůli takový čudle jste se nemuseli namáhat dělat efekty jako v Krotitelích duchů! Měl jsem z toho dojem, že to bude nejmíň plejtvák myšok!“

No pojď“ sundával nedomrlého živočicha z háčku. „Přidám pár hrášků, trochu mrkve a udělám si z tebe aspoň polívku“. Pusa se mu zaplnila slinami, když mozek dotvořil kompletní vzpomínku na chuť rybí mlíkovky. Byli s hladem poslední dobou docela přátelé... vtom jeho přemýšlení přerušilo něco, co naprosto nečekal.

Když mě hodíš zpátky do vody, splním ti přání“ řekla ryba. „Kurva,...“ vyplašil se rybář. „to sem se lekl!“. Rozhlížel se zmateně kolem.... „Neboj se“ pokračovala rybka „jsem bohyně této zátoky a omylem jsem se ti chytila na prut. Když mě pustíš, splním ti téměř cokoliv si budeš přát“.

Téměř cokoliv?“ Santiago byl nečekaným převratem svého života překvapen. Ještě prve si nejvíc ze všeho přál chytit pár ryb... a teď... teď si může přát skoro cokoliv.

Můžu si třeba přát, abych každý den chytil deset ryb?“ ptal se Santiago zlaté rybky. „Samozřejmě. Je to tvoje konečné rozhodnutí?“ odpověděla.

Ano... Ne. Počkej, počkej...“ přepočítával ryby na peseta...,“ můžu si třeba přát, abych chytil i dvacet ryb?“ dychtil. „No ano, to není vůbec žádný problém.“ flegmaticky opáčila ryba.

Dvacet ryb denně... to už byl docela slušnej obnos. Přestaly by mu problémy s pozdním placením nájmu. Dokonce by se mohl přestěhovat do lepšího bytu. A kdyby těch ryb nebylo dvacet, ale třicet, tak si mohl každý měsíc kupovat i nové oblečení. Nakonec... vždyť by vlastně ani nemusel chytat ryby... třeba by si mohl přát rybářskou společnost, proč by se sám mořil s chytáním...

Můžu si přát třeba... rybářskou společnost?“ zkoušel to už zcela otrle. „Můžeš... já ti splním téměř vše...“ odpověděla rybka.

Musím si to dobře rozmyslet, uvažoval. S firmou bude hodně starostí. Taky by se mohl oženit. Jenže, bylo mu skoro devadesát. Potence ho, dosud, mrcha narozdíl od zubů neopustila. Utáhne ve svém věku vlastně ještě trable s firmou? S manželkou? Kolik má vlastně času? Nebylo by lepší spíš chtít peníze? Peníze jsou dokonalé v tom, že se o ně člověk nemusí starat – jenže...

Můžu se na něco nejdřív zeptat?“ otázal se Santiago rybky. „Jistě. Cokoli tě zajímá“ opáčila a kdyby měla nehty, určitě by si je znuděně začišťovala pilníčkem...

Abych si to dobře rozmyslel... potřebuju vědět, jak dlouho ještě budu žít. Podle toho si zvolím, co mi bude lépe vyhovovat.“

Dobře uvažuješ, Santiago...“ řekla rybka, „jsi jeden z nejchytřejších, kdo mě kdy vytáhl z vody. Ale,... bohužel, času moc nemáš. Příští týden tě na přechodu srazí auto, kterému selžou neopravené brzdy...“

Stařec posmutněl. Týden. Mám týden. To mi nestačí ani na založení firmy, a vůbec už ne na to, abych se oženil. Lovit ryby? Nesmysl. Nechtěl poslední týden života strávit lovením ryb. Když si bude přát peníze, může celý týden slavit. Může proběhnout všechny nevěstince v okolí. No... všechny ne. Za týden v jeho věku by jich stihl tak pět... jenomže, dokáže vůbec člověk něco slavit,... veselit se, užít si... když ví, že za týden to všechno skončí? K čemu mi bude na jeden týden nové oblečení, dům, auto, manželka...? Vždyť než jí stihne začít nenávidět za to, že si vymačkává pastu na zuby od prostředka... bude tuhej. Co si asi tak může přát člověk, který ví, že mu zbývá týden života...?

Asi si nemůžu přát, aby se příští týden ta havárie... nestala, to by bylo moc jednoduchý, viď?“ odtušil nesměle...

Nemůžeš. To je moc..., na obyčejného smrtelníka. Říkala jsem přeci... téměř cokoliv. Fakt mě to mrzí...“

Santiago se díval na rybku. V životě viděl už mnoho zvláštních ryb. Tak například tahle vypadala, že se směje.

Takže? Co si přeješ...? Začíná mi na tom vzduchu bejt docela špatně.“

Santiago věděl, co si teď nejvíc přeje. Nebyly to ani ryby, ani peníze... nejvíc ze všeho si přál, aby zapomněl na to, že za týden... Pochopil, že rybka mu pěkně vypálila rybník. Dostala ho ke zdi jak malýho kluka a teď se zjevně velmi dobře bavila.

Nemám žádný přání.“ pronesl klidně. „Odnesu si tě domů a udělám si z tebe rybí polívku. Mám týden života a ještě nikdy jsem nejedl zlatou mluvící rybku. A tenhle zážitek bych si nechtěl nechat ujít...“

Zlatá rybka se vyděsila.

Počkej... to nemyslíš vážně!“

Ale myslím. Nejdřív ti usekám ploutve. Pak sedřu šupiny..., orestuju... pak podleju vodou, přidám mrkev....“

Ne, neblbni... nedělej to. Dobře..., dobře... hele, poslouchej, splním ti... cokoliv...“ žadonil náhle na druhé straně barikády se ocitnuvší prapředek obojživelníků.

Cokoliv?“

Jo, cokoliv!“

Úplně cokoliv i kdyby to bylo naprosto...?“

Přísahám při hlubině!“

Napřáhl se a... hodil rybu zpátky do vody.

Dobře... takže moje jediný... přání je,... abych měl nekonečný počet přání, který mi vždycky, když budu potřebovat okamžitě splníš!“ zatriumfoval Santiago a udělal na rybku gesto se vztyčeným prostředníčkem.

Sráči!“ řvala rybka. „Tohle nemůžeš!“

Ale můžu. Slíbila jsi jakékoliv přání – slíbila. Nemůžeš zrušit slib! To zlaté rybky nedělají. Kdyby se to rozkřiklo, příště už tě nikdo do vody nehodí!“

Jsi hajzl! Jsi ten největší grázl, kterej mě kdy vytáhl z vody!“

Než zmizíš„ ukázal prstem na rybku, okolo které se vařila voda, „dej do kupy ty brzdy... no... a pak, chci žít ještě minimálně dalších sto let“. „Jo... a dík. Zbytek si budu vybírat... nějak průběžně“ usmál se a zamával jí přátelsky.

Staň se!“ zaklela zlatá rybka a vyrazila rychlostí blesku zchladit si vztek kamsi na dno Mariánského příkopu.

Santiago sbalil rybářské náčiní a vydal se domů. Před domem potkal mladého Manolina.

Tu máš. Vezmi si ho. Už ho nebudu potřebovat.“ podal mu svůj prut.

Opravdu mi ho dáš?ptal se nevěřícně chlapec... Ty... ty už nebudeš chytat ryby? Vždyť... jsi jeden z nejlepších rybářů..., myslel jsem že...“

Ne. Nebudu.“ odpověděl a pohladil ho po vlasech.

Když chlapec s nečekaně nabytým dárkem odběhl, vytáhl Santiago na zahradu proutěné houpací křeslo, sedl do něho a zapálil si dýmku. A pak dlouho, dlouho do noci kouřil, pozoroval hvězdy, podivoval se jejich kráse a přemýšlel, co bude dělat s takovým množstvím času a možnostmi.

Zpět
12.01.2006 22:01 Sekce: Komprese, autor: Ohlasů[3] / Komentovat
Reklama
Export