Probuzení

Jsou rána kdy to nekončí, kdy se pod postelí válí láhve vína. Jsou rána, která vás pohladí, i starty nového dne, které vám nafackují s razancí hospodského rváče.  To si jednou promnete oči, protáhnete se na posteli a zjistíte, že jste se do dnešního dne chovali jako absolutní kretén.

A přestože je sebekritika v současnosti velmi vzácný jev, nemám nejmenší problém přiznat i tyto pocity. Zatímco slunce si hraje s lamelami žaluzií stínohru na stěně, koukáte nepřítomně do stropu a uvědomíte si, že cosi je špatně. Mě v životě baví pozorovat proměny. Zejména sebe samého. Co před lety byla absolutní pravda, mění se na možná, proti čemu jsem bojoval, stává se spojencem. Vývoj. Zrání. Hnusná slova, souhlasím.

Ale pak se jednou probudíte do studeného rána a uvědomíte si, že málo posloucháte ostatní. Že naopak hrozně žvaníte. Že ubližujete lidem, kteří si to nezaslouží a naopak nasloucháte idiotům. Že hledáte něco víc. Kdybych k tomu měl sklony, patrně bych se stal věřícím. Je to jednoduché, staletími ověřené, bohužel však nesmyslné. Každým západem Slunce mizí den, den, který mohl být lépe prožit. Začnete přesněji vnímat tu tupost kolem sebe a spirálu nesmyslných pravidel, která Vás silou dospělé chobotnice obtáčí. Začnete si uvědomovat, že drtivá většina věcí, které zažíváte, tu už milionkrát byla. Rozchody s holkou, hádky, radosti, změny zaměstnání, děti, úspěchy i ztráty, přátelé, kteří Vás opustí i ti, kteří se nečekaně objeví a další tisíce věcí.

A pak se najednou musíte chechtat do polštáře, protože to je všechno hrozně stupidní. Nevyplatí se proto ani plakat ani smát. Je to prostě jen další zprdele věc kterou musíte strávit. Obdivuju lidi, kteří vychovávají děti. Učitele, rodiče i vedoucí všech možných zájmových oblastí. Protože Vám říkají nějaký svůj názor, nějaké pravdy, pokřivené vlastním pohledem a pochybnými zkušenostmi a strašně dlouho pak trvá než se z těch blábolů vymotáte a začnete používat vlastní mozek a ptát se sami sebe.

Ptáci za okny naštvaně řvou a uvědomíte si, že ani ty stupidní prachy nejsou všechno, i když Vám to každý tvrdí. Že jsou období, kdy vyděláte neuvěřitelné peníze a najednou si řeknete: "Kurva, mohl bych si koupit spoustu věcí". Spoustu píčovin, které se polámou nebo zastarají. Mohl bych si pořídit nějakou nadupanou káru nebo mašinu a pak všem na dálnici ukazovat jakej jsem zakomplexovanej geroj, mohl bych si pořídit sen všech vyznavačů pasivní zábavy primitivů, luxusní domácí kino, mohl bych chrápat s děvkama očividnýma nebo s těma, co aspoň jednou za čas zalžou, že Vás milují. Můžu si koupit letenku do jekéhokoliv místa na světě a zaplavat si třeba s lachtanama na Aljašce. Můžu si dát nejdražší jídlo v restauraci nebo přespat v super hotelu. Ne, že bych se vyloženě topil v penězích, ale protože se mi za nic z toho nechce utrácet.

Nějak mě ty zážitky začínají unavovat. To jsou ty rána. Byly tu doby, kdy měl člověk pocit, že zažívá něco výjimečného. Kdy si vážil každého dne. Teď se válím na vlnách nudy a stereotypu, nevím co bych. Tahle doba se ze mě snaží vychovat konzumenta povrchních zážitků. A mě se na to nějak nechce přistoupit. Nějak si ničeho nevážím. Drtivá většina mých vrstevníků mají rodinu, děti, šplhají kamsi po karierních žebřících. Ze spousty z nich se stávají dobře placení odborníci, významné osobnosti. Pak se jen divíte, jak z nich někteří padají na prdel. Přiznávám na rovinu, že si jsou mi podivně lhostejní. To že je někdo machr v konkrétní oblasti, ještě nevyvažuje to, že ve všem ostatním je obecní idiot. Žvatlat výhradně o tom, v čem je nejlepší, je sice zajímavé, ale prvních deset minut..

Jsem běžný blíženec. Koníčky a záliby bych nespočetl na prstech rukou fanoušků Manchester United. Jsou tu časy, kdy ženský padaly jak stromy a kdybych měl spočítat, kolika se člověk vyjádřil do útrob, asi bych to nezvládl. Ale i tahle věc, které jsem přikládal tolik váhy, už mě baví jen okrajově. Najednou si splníte co jste chtěli a říkáte si: "Co  dál...?. Je tohle všechno ci jsi chtěl.?" Laciné bilancování? Máte pravdu. Nemám zatím chuť mít děti přes všechna toužebná přání příbuzných, přes to, že musím přiznat, že je to skvělá věc, byť přináší vyšší hmotnost a výdaje. Nemám chuť ani bezuzdně pochlastávat. Je to cesta bez návratu. Až vychlastáte tolikrát všechno co máte kolem sebe a nakonec Vás z toho ani nebolí hlava, pochopíte, že ani tudy cesta nevede.

Přiznám se, že závidím všem, kteří nalezli smysl svého života. Láska? Krásná věc. Bohužel. A já nejsem typ, co si staví dvacet let modelovou železnici TT a vrchol svého štěstí nalezne v dokonalé replice tiráku na přejezdu. Nějak se mi nic nechce. Koupil jsem si byt, pro mnohé lidi zásadní meta v životě. Pro mě je to k údivu mě i mých blízkých jen další místo na pár let života. Nic definitního. Prostě několik stěn a strop, skrz něj neprší. Může být tady nebo kdekoliv jinde. Baví mě sledovat vyděšené výrazy rodičů. Nějak nechápu, co na tom vlastním bydlení všichni mají. Skype-volal jsem si s kamarádem v Sydney, a tak mě navnadil, že kdyby to šlo trochu urychlit, prodal bych ten byt z fleku a seděl dnes v letadle a pozejtří už umejval nádobí někde v čínské restauraci u Opera House.

Protože máte kolem sebe i spoustu lidí, kteří bloumají po světě a cosi hledají, upřímně bez toho, že by to nalezli. Ale zkoušejí. Tak proč se nepřesvědčit, že je to také slepá cesta. :))

Ale ještě krátkou chvíli mi nezbude než nadále svou reklamou prodávat věci, které vlastně nechcete. Do doby než mé frustrace naberou takový drive, že se seberu a odjedu kamsi do hajzlu, abych si uvědomil, co vlastně chci a mohl psát podobné bláboly, jež mi tyto stránky umožňují. :)

Zpět
15.05.2007 01:05 Sekce: Imprese, autor: Ohlasů[135] / Komentovat
Reklama
Export