Prima den

„Že mě nechytíš?“ zasmála se Marcela, vstala a pelášila k lesu. Chvíli sledoval její postavu proti světlému horizontu a cítil, jak je dokonalá. Věděl, že jí za chvilku doběhne, chytne za boky a nechá jí, aby se přitulila. „A že tě chytím!“ zavolal, sebral ze země deku a rozběhl se s širokým úsměvem za ní.

Utíkal, díval se zezadu na Marcelu a přemýšlel o tom, jak je to nádherný den, který nedokáže nic na světě zkazit.

Bohužel si nevšiml v trávě pohozeného nářadí. „Auuúúú“ zakřičel, když našlápnuté hrábě zasvištěly vzduchem a rozsekly mu ret. „Doprdele!“ zavrávoral a upustil deku. Vláčen setrvačností a ztrátou směru vběhl do žita. Bohužel zrovna probíhaly žně. Nepodařilo se mu minout kombajn a vběhl mu přímo do přihrnovače. Ten ho za zoufalého křiku několikrát protočil, pochroumal, zlámal několik žeber, ale bohudík ho v poslední chvíli vymrštil z pole ven.

Koruna košaté lípy jeho let zastavila. Sjel po kmeni dolů a dopadl do mechu. „Sssss...“ syčel a držel se za rozedrané holeně. Bohužel v té chvíli do lípy udeřil blesk. Marcel bohudík nebyl zasažen naplno, takže vyrazil s kouřící hlavou a obrovským hučením v uších náhodně zvolenou trasou do lesa. Uvědomil si, že skrývat se pod dalším stromem by bylo nebezpečné a začal v běhu, přemáhaje úpornou bolest hlavy hledat vhodný úkryt.

Bohudík zahlédl jakousi jeskyni. „Tam neuhodí“ pomyslel si a vběhl dovnitř. Bohužel v jeskyni zrovna sídlila kolonie velmi agresivních netopýrů, kteří byli navíc nakaženi vzteklinou. Okamžitě se mu vrhli na nekrytá místa začali se zběsile zakusovat. Marcel, infikovaný a pokousaný jak od smečky psů vyběhl s řevem ven. „Oóóó.... aúúú..“ bědoval, ale bohudík se mu podařilo netopýry na denním slunci setřást.

Prchal lesem jak o závod. Bohužel si nevšiml zrádné díry v zemi a plnou vahou do ní zabořil nohu. Kdyby to byla obyčejná díra, tak by si končetinu jen zlomil. Bohužel v té díře bylo obrovské vosí hnízdo a rozzuření obyvatelé si zničení sídla nechtěli nechat jen tak líbit. Marcel skákal po zdravé noze a rukama si shazoval ze šatů útočící černožluté agresory. Vosy však byly dost rychlé, a desítky žihadel okamžitě natékaly.

Jak Marcel zběsile rotoval ve snaze vyhnout se pichlavcům, neopatrně si přišlápl levou nohou pravou ruku a vytrhl si jí z lokte. Ruka neruka, teď nebyl čas - nechal jí ležet a ze všech sil prchal dál...

Bohudík se před ním objevil vysoký porost kapradin, kam Marcel rychle zahučel, aby nevyčuhoval a vosy ztratily orientaci. Začal se shrbený po jedné ruce a noze plížit v podrostu. Bohužel tím na sebe nabalil množství vyhladovělých klíšťat, která se na něho přisávala a rychle rostla. Po několika metrech už Marcel nevypadal jako člověk, ale spíš jako hroznové víno.

V tu chvíli se mu před očima objevila cesta. Z posledních sil se po ní rozskákal. „Pomóóc!“ volal. Bohužel díky ztrátě krve po útoku parazitů a začínající klíšťové encefalitidě nereagoval jeho mozek dostatečně rychle, takže přehlédl ceduli „Pozor, vyhlídka se neudržuje“ a přes ztrouchnivělé zábradlí přepadl ze skály do jezera.

Bohudík byl dobrý plavec, který byl ve vodě jak doma. Bohužel ale nebyl zase tak rychlý, aby dokázal vyhrát zápas o zbytky rukou a nohy s lodním šroubem výletní jachty, která se mu přehnala po zádech.

Bohudík jeho tělo bez končetin zahlédla posádka a rozhodla se ho z vody vylovit. Bohužel zrovna v té chvíli se od Sumatry přihnala obrovská tsunami, která celou loď i s Marcelem a hromadou zmatených krabů vyhodila na pobřeží.

Nešťastný Marcel letěl vzduchem, když v tom jeho rychlost začala vlivem gravitace rychle klesat. Bohudík dopadl doprostřed trampské osady. Bohužel přímo do ohniště.

Bohudík u táboráku seděla skupinka trampů, kteří mu mohli pomoci. Bohužel trampové zásadně z ohně nic nevyndávají, takže jen protáhli obličeje a snažili se dopéct buřty na plamíncích, které vyplazovaly své jazyky okolo Marcelova trupu. Když dojedli buřty, vyčůrali se přes Marcela do ohně, aby nechytl les a odešli do místní restaurace „U bobřího ocasu“.

Zpola opečený Marcel se bohužel nemohl bez rukou a nohou ze žhavého popela nijak vyhrabat. Bohudík zrovna v té chvíli na druhou stranu zeměkoule dopadl obrovský meteorit. Rázová vlna se šířila napříč celou planetou a způsobila zlom zemské kůry. Země se rozevřela a Marcel začal padat kamsi do neznáma.

Globální katastrofa bohužel způsobila pomatení počítačů a okamžitý start jaderných raket, které začaly dopadat na naprogramovaná místa na území domnělých nepřátel. Na zemi se rozpoutalo neuvěřitelné peklo.

Marcel mezitím padal směrem dolů štolami hlubinného dolu. „Néééééé....“ zoufale volal a kdyby měl čím, zakryl by si oči. Bohudík přesně pod ním byla křemenná žíla a ve chvíli, kdy na ní Marcel dopadl otevřenou pusou, narazivší zuby na kámen zažehly jiskru. Okamžitý výbuch zemního plynu ho vymrštil zpět na povrch, do zbytků atomovým žárem sežehlé vegetace.

Dopadl na zem a několikrát se odrazil. Obalen prachem pak zůstal ležet na zádech. Cítil na zbytcích neopečené kůže pronikavé lechtání smrtící radiace. Bohužel, kousek od něho se objevila hladová krysa. „Nééé. Nééé...“ volal Marcel, protože přesně věděl, do jakého posledního přečuhujícího místa jeho trupu se predátor pustí. O chvíli později zjistil, že se nemýlil.

Krysa dojedla a odběhla. Pro posily. „Bože!“ plakal Marcel. „Bože to je ale zkurvenej den!“

V tu chvíli se zničehonic krok od Marcela objevila nějaká postava. Marcel hned poznal, že to není obyčejný člověk, ale sám Pánbůh. „Bože! Bože! Proč? Proč mi to děláš, tohle všechno?“ ptal se zoufale.

Bůh se na Marcela podíval, pak ho vší silou nakopl a povídá: „Proč? No, já ani nevím. Prostě..., prostě mě tak nějak sereš...“

Inspirováno jedním starým pětiřádkovým vtipem...

Zpět
09.09.2005 11:09 Sekce: Deprese, autor: Ohlasů[8] / Komentovat
Reklama
Export