Posázavský PaciFík

Pokud něco mám rád, jsou to tradice. Proto tradičně den po Vánocích vyrážíme kamsi po republice, trávíme dlouhé hodiny po hospodách, když je tak brzy tma a chrápeme pokrytí námrazou někde pod převisem, ráno se pokoušíme napít z PETky plné zamrzlé vody a podobné legrácky. Není to proto, že tradice zimních čundrů je tak silná.

Je to proto, že to má své kouzlo a jsme přesvědčeni, že to zvládne každý. Kdokoliv z vás dokáže přežít noc v minusových hodnotách na teploměru, kdokoliv z vás dokáže ujít desítky kilometrů. Jediné co tomu brání je, že se nám/vám nechce. Člověk je od přírody línej tvor. Takže se k tomu musíme dokopat. A k tomu slouží tradice. Dělat něco, nad čím normálně mávneme rukou.

S Velikonocemi je to podobné. Pro nekřesťana těžko uchopitelný svátek. Pro ženské podivná šaráda a pro člověka jako já, který v životě nesnědl vejce - totální nesmysl. Proto tradičně i s děvčaty vyrážíme prozměnu na Velikonoční čundr. Jednak nikde není človíčka a druhak se po zimě tělo konečně začíná adaptovat na různé letní expedice. Tento rok vyhrálo Posázaví. Už jsem to kdysi jel na lodi, ale protože jsem kromě averzi k vejcím znám i tragickou pamětí, mohu vyrážet prakticky kamkoliv a stále se mi to jeví jako nový zážitek.

Cesta z Týnce do Pikovic není rozhodně nic originálního. Kráčíte ve stopách řeky, která kdysi byla romantickou kulisou trampů. Bohužel s proměnou a regulací řeky se jaksi zregulovala i původně utěšená krajina kolem ní. Z vkusně umístěných orlích hnízd se postupně stávala honosnější sídla a z oblastí, kam dokodrcá auto, pak nudná chatařská kolonie bez invence. Současný stav je tak tristní.

Řeka je nudná, stejně jako chatami přeplácané okolí a potřebujete notnou dávku fantazie k uvědomění si kdysi snové krajiny kousek od Prahy. Éra bratrů Nedvědů, jejichž kontroverzní odrhovačky zněly pod Medníkem, jsou již jen labutí písní kdysi jistě zajímavé lokality. V současnosti je však pokus navázat na dávné tradice pasé a procházka po betonových Bohunicích má zhruba podobný efekt.

Přemýšlel jsem, kde se v člověk bere ta touha zkurvit jakékoliv nádherné místo. Myslím, že je to prostě v nás. Když už nějaké objevíme, toužíme ho stupidně vlastnit a ovládat. A ostatní to cítí stejně. Těžko lze vyčítat pražákům touhu vlastnit chatičku  někde u řeky, ale kladu si otázku, kdy se to začíná lámat. Kdy si chatař řekne? "Kurva, takový to bylo tady hezký, než si ňácí blbci postavili chaty okolo!"

Ale že se sám přifařil a je tam nadbytečný, už si nikdy nepřizná. Takže standardní model, kdy je špatnej vždy někdo druhej a výsledek je údolí přecpané chatami s verandou a "americkým" názvem, kolem stovky budek bez verand, ale s opěrkami na hýždě, no prostě jednoduše blit!

Ještě štěstí, že nezáleží kam jedete, ale s kým tam jedete, a co se tam dá zažít. Pro mě to zůstane člověkem silně zdevastovanou krajinou, která kdysi musela mít ohromné kouzlo, ale tretra času ho nemilosrdně zašlápla do šotoliny.  A ruku na srdce (na plíce i na játra), je to fakt škoda.

Zpět
09.04.2010 01:04 Sekce: Z domova, autor: Ohlasů[9] / Komentovat
Reklama
Export