Obyčejný den

Chřipka nebyla vybíravá. Lopaty vápna dopadaly na tváře krásných i ošklivých, dětí jako starých, vedle sebe leželi slavní i bezejmenní, úspěšní i zkrachovalci bez rozdílu.

Vstal z postele a rozrazil okno do pokoje. Studený vítr se dychtivě vrhl dovnitř a hravě rozházel papíry na psacím stole. Zachvěl se chladem a dopnul si odranou zimní bundu ke krku. Ruka naučeně vylovila z kapsy cigaretu. Obláček dýmu se vznesl nad oprýskaným parapetem, aby se v momentu rozplynul v nicotě.

Opřený o rám okna sledoval z výšky svého pátého patra liduprázdné ulice. Obloha byla jasná a čistá, oranžový koláč slunce ji držel na svém místě jako rozpálená hlavička hřebíku. Ideální Velikonoční pondělí. Letos ovšem výrazně komornější, ušklíbl se cynicky. Popotáhl z cigarety, pohlédl do slepých oken domu před sebou a v duchu si zatipoval, za kolika z nich jsou ještě zdraví lidé.

Šumící televize u zdi ožila. Odklepl popel a zaposlouchal se do Krizového zpravodajství. Jediný funkční televizní kanál informoval každou hodinu o postupu chřipkové epidemie. O postupu! Jako by měla ještě kam postupovat. Strhaný komentátor použil termín "ptačí chřipka". Usmál se. Kdysi dávno se tomu viru opravdu takhle říkalo. Pozoroval počítačovou mapu republiky, pokrytou téměř kompletně červenými skvrnami ohnisek nákazy.

První případy před rokem ještě příliš nezneklidňovaly. Pak začali lidé umírat. Vláda v obavě vydala doporučení, aby lidé nevycházeli nějaký čas z domova. V panice, která po tomto kroku následovala, se nakazila většina obyvatelstva. Při návalech v supermarketech a rvačkách o jídlo se infekce šířila jako povodeň. Chřipka zabíjela rychle. Stačilo většinou čtrnáct dní. Klasickou únavou vystřídaly vysoké teploty, vyčerpání organismu, zavodnění plic a smrt. Izolace nepomáhala. Chřipka si vás našla i za zamčenými dveřmi.

Zdravotnictví se zhroutilo. Lidé stejně nechodili k lékařům. Riziko nakažení v čekárnách bylo téměř stoprocentní. Stejně nedokázali pomoci. Vychvalované vakcíny neúčinkovaly a pacientů bylo příliš. V okolí nemocnic zůstávaly zaparkované tisíce aut. Nemocní přijeli, aby zemřeli na polním lůžku nemocniční chodby. Lidé postupně rezignovali. Léčili se sami a umírali doma.

Vypnul televizi, vyhodil filtr z cigarety ven a zavřel okno. Nevěděl jestli je to štěstí, ale on zatím nákaze nepodlehl. Žádné příznaky. Jeden známý doktor říkal, že určité procento lidí má jakousi formu imunity. Třeba patří mezi ně. Nevěděl jestli má za to být nějak vděčný. Z rodiny mu zůstala jen sestra. Ostatní skončili jako většina obyvatel města na některém z nouzových hřbitovů.

Bagry hloubily na krajích měst obrovské jámy. Hromadně v nich pohřbívali kompletní rodiny, sousedy, obyvatele celých bloků. Chřipka nebyla vybíravá. Lopaty vápna dopadaly na tváře krásných i ošklivých, dětí jako starých, vedle sebe leželi slavní i bezejmenní, úspěšní i zkrachovalci bez rozdílu. Hroudy hlíny z mohutných radlic pak zakrývaly ministry, bankéře, střední vrstvu i plebs ve vzácné jednotě.

Z představ ho vyrušilo bouchání na dveře. Otevřel. Dvě postavy v zelených gumových pláštích a rukavicích se na něj tázavě zadívaly. Ukázal na protější dveře. Zelení havrani obcházejí domy a byty v nichž hledají mrtvé. Prozatímní vláda má obavu. Epidemie dalších nemocí nejsou žádoucí. Vojáci po chvíli vynesli z protějších dveří nehybné tělo sousedky. Zavřel. Díky za to chladno. Těla se aspoň rychle nerozkládají.

Před rokem jsem chtěl řešit bydlení, pomyslel si. Rychle se to samo vyřešilo. Onemocní a nebude už žádný potřebovat. A pokud přežije může si vybírat ze stovek a tisíců prázdných bytů. Nebo že by zabral nějaký dům? Vždyť to stejně nemá žádnou cenu. Majitelé už sice většinou dávno tlejí v zemi, ale nijak by si nepomohl. Stačí, že si kdysi jezdil autem, které se mu zlíbilo. Vždy do té doby, než mu došel benzín v nádrži. Čerpací stanice jsou vesměs zavřené a bez paliva. Jako všechno.

Obchody nefungují, doprava nejezdí, úřady jsou tiché. Jen nepočetné skupiny zdravých se dosud pokouší udržet v chodu alespoň základní potřeby pro ty, co přežijí. Díky tomu zatím teče pitná voda, funguje elektřina. Co víc si přát? Už si dokázal představit dávné morové epidemie. Neutečeš! Celý svět připomínal hořící mraveniště. Prsk. Prsk. Lidé mizeli. Civilizace. Moc nám z ní nezbylo. Pánům tvorstva spaluje v lebkách mozek horečka. Akademici pečou chleba, sportovci jezdí s cisternami s vodou, manažeři tahají mrtvoly na náklaďák a flanďáci s umělci je zahrnují prstí.

A všichni z toho krásně magoří. Mluví o tom co měli a kdo jim umřel. Jako by to někoho ještě zajímalo. Líbily se mu ty paradoxy. Třeba smrt papeže v přímém přenosu. Zoufale zbytečné útěky diktátorů a vládců. Bezcennost peněz. Nesmyslné plánování. Nenakažen? Šťastně vyléčen? Pojď s námi a snaž se přežít. Neřeš co bylo a nedoufej v budoucnost.

Ostré houknutí klaksonu ho vytrhlo ze strnulosti. Popadl sekeru opřenou vedle dveří a seběhl ze schodů. Zvuk motoru ho zavedl k poloprázdnému náklaďáku. Pozdravil hrstku lidí, tisknoucí se k sobě. Zrezivělá korba se roztřásla, když vyrazili k městskému parku. Bude z něj solidní dřevo na topení. Dívka vedle něj si prohlížela nebe nepřítomným, smutným pohledem. Taky sama, pomyslel si. Pozvedl ruku s krabičkou cigaret. Její oči se probraly. Poděkovala kývnutím a dychtivě si zapálila. S požitkem vypustila kouř přes postranici. „Ale jenom jednu!” řekla tichým, melodickým hlasem a koutky úst se pozvedly: „Mám strach z rakoviny!“.

V ulicích mrtvého města se po dlouhé době ozval mnohohlasý lidský smích.

Zpět
20.10.2005 16:10 Sekce: Deprese, autor: Ohlasů[4] / Komentovat
Reklama
Export