O trávě

Zatracovaná, milovaná, nenáviděná, vyhledávaná, sušená... ano, dnes nebude řeč o trávě na fotbalovém hřišti, ale o té, které indián v zapomenutém seriálovém remaku o náčelníkovi Apačů říkal : dobré trávy...

K napsání mě inspiroval Kojot ve svém štěknutí Lysohlávky na vlastní mozek, neboť se mi při čtení vybavila řada věcí, které jsem ve spojitosti se zneužíváním byť jiné plodiny zažil.

Poprvé jsem se s ní seznámil asi ve čtrnácti letech, v době socialistické a tudíž v době dost těžké prohibice. Tehdy se o ní vyprávěli legendy, které vesměs říkaly to, že je to módou zdegenerované buržoazní mládeže, která, když neunesla tíhu společnosti, sáhla k drogám. Ve škole nás před ní důrazně varovali a přikládali mnoho historek o tom, jak pouhé okusení této zlé květiny uvrhne člověka do pekelného koloběhu závislosti, ze kterého není návratu.

Takže ihned, jak se mi naskytla příležitost, nemohl jsem jí vynechat. Tehdy jsem nějakým nedopatřením po pitce skončil v bytě jednoho „kámoše“, kterému na návštěvu přijeli známí z německa a v průběhu večera nabídli, že si ubalíme.

Ubalili, zakouřili, nedělo se nic zvláštního. Byl jsem z toho zklamaný, protože jsem čekal nějakej fofr a nedělo se skoro nic.

Podruhé jsem k ní přišel na návštěvě u spolužáka v Praze, taktéž ještě v době prohibice, ubalili jsme, zahulili... a pak jsme zhruba tři hodiny bloudili po metru a propadali naprosto neřízenému veselí, které v nás vyvolávaly zcela běžné věci, jako například banánová slupka ve vagóně, či postarší pán, který si docela poklidně četl noviny až do chvíle, kdy jsme se okolo něho začali válet po zemi smíchy (odtud patrně pochází zkratka ROFL).

Tato událost se stala pak ještě několikrát, zejména po plyšovém převratu, kdy se každý dal na zemědělství a začal si pěstovat květiny doma, ve skleníku... prostě najednou toho bylo habaděj.

Hulili jsme a bavili se tím, že jsme si třeba četli a nepamatovali se, o čem to je (jelikož člověku zrovna nějak nefunguje paměť). Hlavním přínosem stavu bylo to, že dotyčnému se ohromně zvýšila sugestibilita. Pohled na červenou barvu nebyl jen pohledem na červenou barvu, bylo to něco víc. Člověk vnímal své pocity daleko plněji, dokázal si náhle v hlavě vizualizovat spoustu obrazů, nápadů... prostě úžasný. Bohužel, druhý den to v paměti již nebylo, takže veškeré geniální nápady, které přišly, odešly vniveč, protože člověk ráno věděl, že ho napadlo něco naprosto úžasného, realizovatelného a naprosto logického... jen nevěděl co to bylo. A vylovit z paměti to nešlo.

Naproti tomu, staré zážitky se objevovaly takřka automaticky, člověk si vybavil naprosto zapomenuté situace, kdy jsem jako pětiletý jezdil za barákem na lyžích, když jsem byl jako dítě s maminkou na nákupu, prošel jsem si znovu svoje lásky, zažíval tehdejší autentické pocity. Regrese jako vyšitá.

Nemožnost pamatovat si svoje nové nápady, které člověku v „tom stavu“ přišly naprosto jasné, logické a geniální mě přivedly na myšlenku ověřit, zda existuje možnost toho nějak průmyslově využít, nebo se jedná jen o halucinace, které člověku (stejně jako ve snu) připadají normální, ač jsou to totální nesmysly.

Takže jsem se jednou zhulil, a zkoušel programovat. Přišlo mi to úplně úžasný, bohužel mozek pracuje ve zvláštním režimu obrovského přísunu nápadů, při kterém je velmi těžké držet se u jednoho tématu, protože každá myšlenka se „třepí“ :) do deseti dalších.

Prográmek (už nevím, co to bylo) jsem napsal a radoval se z toho, jak se mi podařilo vyzrát na produktivitu. Druhý den... jsem si výsledek práce prohlížel a musel jsem se smát.

On ten program totiž fungoval.Dokonce i správně. Byl napsaný v assembleru a měl spoustu řádek. Většina z nich byla zbytečná, protože jsem před každým voláním funkce z nějakého popudu ukládal všechny (i nepoužité) registry na zásobník a po návratu je zase obnovoval a celý program by rozdělený do volání dvouřádkových rutin. Zcela jednoduché věci byly tvořeny komplexními operacemi, asi jako když se člověk při návratu domů snaží dostat se do bytu komínem, místo dveřmi. Při pohledu na zdroják se dalo říct jen to, že to patrně tvořil nějaký zvláštní druh šílence. Takže,... tudy cesta nevedla.

(Napadlo někoho něco podobného? Rád si srovnám pocity a výsledky :)

Ponechal jsem tedy záměr využít trávu k smysluplné exaktní činnosti a jen si užíval komunální filozofie.

Zvláštností skupiny huličů bylo zejména to, že jsme v restauraci na zahrádce pili jen limonádu (alkohol s trávou fakt není dobrý nápad), takže případná kolemjdoucí „mutr“ mohla pozorovat skupinku mladých lidí, kteří se, díkybohu dokázali skvěle bavit i bez alkoholu, což už se dneska moc nevidí.

Zábavné večírky, kdy jsme například skákali po stolech v plynových maskách na obličeji a tančili na písničky Michala Davida s utrženou sprchou v ruce, či pozorovali dlouhé hodiny struktury dřeva na stole a vyvozovali z toho závěry, neměly chybu.

Bylo to veselé, bezprostřední a všichni byli kamarádi. Pak nějak postupem doby veselí, produkované třípísmennou zkratkou začalo mizet. Přestal jsem mít chuť se veselit se spolusedícími a stále více jsem propadal do svých pocitů a filozofování. Pobyt mezi lidmi v tomhle stavu mi nedělal dobře, protože mě odtrhovali od myšlenek, neboť každý u stolu plácal svoje páté přes deváté, chtěl slyšet názory, ale nikdo neposlouchal nikoho. Navíc jsem „při tom“ začal mít paranoidní stavy, které se stále zintenzivňovaly. Kdokoliv něco řekl, nejdřív jsem to posuzoval tak, že mi něco chce provést, urazit, případně mě někam vylákat a tam zabít. Nebylo to dobré. Fakt ne.

Jednou jsem se doma zhulil se svým výborným kamarádem, a ty dvě tři hodiny strávil tím, že mě neustále pronásledoval pocit, že mě v nestřežené chvíli zapíchne tím šroubovákem, co leží na stole. Věděl jsem, že je to blbost, ale šroubovák jsem stejně schoval. Do šuplíku. Ale ani tak jsem nebyl v bezpečí. Nedalo se si to užít.

Jediný, s kým jsem tyhle stavy neměl byla moje tehdejší milenka a zjistil jsem, že sex v tomhle stavu je něco naprosto neuvěřitelného. Nejenže se veškeré pocity člověku zmnohonásobí, ale máte i pocit, že vnímáte věci tělem toho druhého. Díváte se mu do očí a vidíte mu do duše. Až na dno. Jste jedna duše – jedno tělo, součást celého vesmíru. Nedá se to popsat, ani vysvětlit.

(A ani replikovat, jednou jsem tohle vyprávěl svému kamarádovi a on zatoužil to vyzkoušet. Řekl jsem mu, že je to super a že si to opravdu užijí oba. Když jsem ho pak potkal a ptal se ho, jak a co, řekl mi, že si to užili náramně, ona dvě hodiny zvracela v bytě, z okna, křičela že se udusí a on se snažil udržet alespoň zbytky rozumu na uzdě, aby to přežili.)

Pak mi nějak milenka se někam zatoulala a ztratila, a zůstal jsem na (velmi zřídkavé) filozofování pod vlivem sám. Zvláštní je, že když se člověk zkouří sám, začnou mu nějak jinak fungovat smysly. Najednou jsem slyšel zvuky, které byly normálně pod hranicí vnímání. Co si říkají sousedi, jak cinkají příbory o talíř o patro níž a hudba získala úplně nový rozměr. Stále lépe se mi dařilo udržovat své představy směrem aby mi neutíkaly a pobýval jsem ve světě, který neexistuje. Oblíbeným výletním místem bylo sedět v prázdném prostoru na jakémsi asteroidu, ve vesmíru, kde nebyl nikdo. Absolutní prázdnota, žádná civilizace, nekonečný prostor a místo, kde se zastavil čas.

Filozofe nabírala na síle a snažil jsem se hledat odpovědi na různé otázky. Smysl života, lidí, vesmíru a vůbec. A nakonec, nakonec jsem je TAM našel. Našel jsem místo, kde existuje odpověď na cokoliv.

Bohužel jsou tyto zažitky dost nesdělitelné, odpověď na otázky totiž nejsou ve formě slov, ale pocitů. Pocitů toho, že ve své podstatě nemají žádné otázky smysl, protože svět je nekonečný a obsahuje sám sebe v nekonečném množství variant a na každou otázku existuje nekonečně mnoho správných odpovědí, které si navzájem i protiřečí, ovšem v kontextu pohledu jsou správně. Stejně jako každá věc. Všechno, ale úplně všechno je úplně jinak, než si člověk myslí a ptát se na smysl čehokoliv postrádá smysl.

Výsledkem bylo, že mě v podstatě přestalo bavit žít. I za střízliva, protože ten zážitek zůstal.

Denně jsem potkával spoustu lidí, cizích, známých, kamarádů a všichni mi připadali zbyteční. Veškeré jejich snažení, poznamenané tím, jak je marnivé, zbytečné a přízemní, protože nikdo z nich nemá ani šajnu o tom, jak to ve skutečnosti je, mě přestalo bavit sledovat. Přestalo mě bavit žít. Nemělo cenu mít plány. Nemělo cenu se o něco snažit, protože dělat COKOLIV bylo naprosto malicherné. Totální fatalismus.

Tenhle pocit trval asi týden, dva. Pak to začalo nabývat obrysů snu a postupně jsem se vracel do reality.

Pak se mi to stalo ještě několikrát, ale deprese z toho slábly, až se ztratily úplně. Našel jsem okno do světa, kterým sice je vidět, ale člověk ho není schopen pochopit, jen pocítit. Zmizel strach z budoucnosti, ze smrti, z nemocí, z čehokoliv... protože všechno je... prostě 42.

A rád jsem se na to místo vracel, protože... prostě pocit užít si to, že člověku je dáno v jednom okamžiku „vědět“ úplně všechno,... je náramně návyková.

Od té doby uplynulo hodně, hodně vody. Ale mnoho z toho, co mi dalo „třetí oko“ mě ovlivnilo a ovlivňuje dodnes.

I přesto, že to byly jen „halucinace“.

Zpět
02.06.2007 23:06 Sekce: Z jiné dimenze, autor: Ohlasů[45] / Komentovat
Reklama
Export