O lidech a ovarovém kolenu

Jsem takovej blbec, který nikdy neumí nikoho pořádně podvést, ale zase ne natolik blbec, aby mě nenapadaly tyhle šílenosti.

Protože pořád nemám firemní auto, jezdím po Brně městskou dopravou nebo chodím pěšky. A docela se mi to líbí. Minulý týden jsem dopoledne chvíli bloncal po Zelném trhu a byl jsem okouzlen. Lidé se mezi sebou bavili, smáli, žertem se dohadovali, taková zvláštní pohoda a atmosféra z toho místa čišela.

Nemyslím si, že tam lidé chodí jen kvůli kvalitnějším ředkvičkám nebo nižším cenám. Je tam mnoho starých lidí, pro které je zřejmě procházka na trh jednou z mála možností, jak s někým prohodit pár slov a necítit se tak osamělý. Ale tohle odtržení se netýká jen starších lidí. Naše společnost už spolu prostě nekomunikuje jen tak pro radost. Pár milých slov už dávno nahradily reklamní sdělení.

Jdete do supermarketu, zvážíte si banány, nalepíte na ně samolepku a jdete k pokladně. Máte pocit, že jste v onom obchodě vítáni nebo, že má někdo radost, když přijdete? Nebo si myslíte, že vztah prodavač-zákazník se dá nahradit věrnostní soutěží o nerezové hrnce, jak se nám tvrdí?

Představuji si tu starou dobu, kdy byli soukromníci pekaři, řezníci a hokynáři, lidé je znali jménem a byli k sobě slušní a relativně poctiví. Ale my žijeme rychleji a bezohledněji, prodavači už téměř neexistují, nahradili je brigádníci, stejně jako osobité krámky vytlačují obrovská skladiště s nekvalitními produkty. A pak přijdete do míst, jako je Zelný trh, pomalu si ho projdete, povykládáte s prodavačem, vyberete a nakoupíte.

Nikde se nepoužívají čárové kódy, ale přesto je obsluha rychlá jako blesk, nedají vám účtenku, ale koneckonců k čemu. A ani ty různobarevné produkty mi nepřišly tak mdlé a syntetické, jako ty trhané za zelena a nechávané dozrát v obrovských chladicích halách velkoobchodů. Byl jsem okouzlený.

A jak mnou cloumal ten záchvat lidství, sešel jsem k hlavnímu nádraží a navštívil po mnoha letech onen výtečný bufet naproti, kde se u stolů stojí a prodávají tam samé nezdravé věci. A tak jsem tam stál mezi dělníky, důchodci i normálními lidmi v oblecích, baštil ovarové koleno s hořčicí a křenem, přikusoval chleba, pil žlutou limonádu, šklebil se na všechny a bylo mi strašně fajn.

A říkal jsem si, že jsme stejně všichni stejní. Někomu to třeba myslí víc, někomu míň, někdo kope v montérkách do země a jiný zase v obleku do lidí. Tenhle má peněz málo a tenhle zase více, a tady ten má obrovskou moc, ale v pyžamu po ránu vypadají všichni stejně trapně a na hajzl musí také každý, tak proč někomu ustupovat a prokazovat nějakou falešnou úctu.

A jak jsem si tak filozofoval a koukal na lidi, napadlo mě, že vlastně vůbec netušíme s kým se potkáváme. A tak jsem si začal pozorněji prohlížet obličeje a v duchu si tak hádal, kdo to asi je, co dělá a co ho asi tak trápí. A přišlo mi, že vzhledem k tomu co píšou v novinách, musí být každý třetí Čech zlodějská kurva a každý druhý pak zlodějem potenciálním, který jen čeká na vhodnou příležitost. Protože jinak přece není možné, aby se lidé navzájem tak okrádali a ubližovali si. Vždyť mnoho problémů pramení jen z toho, že se člověk permanentně bojí, kdo je zase podvede nebo zneužije.

Hleděl jsem na lidské mraveniště u hlavního nádraží, vzal si na pomoc i statistiku a napadlo mě, že kolem mě chodí propuštění vrahové, finanční podvodníci, fůra lidí co chlastá, mlátí ostatní, svou ženu nebo bez výčitek svědomí znásilňují dcery, a říkal jsem si:"Jak to kurva poznat, co je kdo zač?", protože navenek se všichni tváří neutrálně a to je nefér a žádný Bůh není, když to tu nechá pobíhat.

No ale zase chodí kolem mě i pár lidí poctivých, čestných a citlivých a těm by se to zase sakra mohlo vymstít, kdyby to na nich někdo poznal. A stejně tak je asi dobře, že nepoznáme na pohled, komu břicho rozežírá rakovina nebo komu zbývá v ucpané cévě už jen nepatrný průchod, protože pak by ta větší skupina hajzlů možna mohla zbytku škodit ještě více a déle, což už je unfér totálně.

A tak jsem z toho byl špatný, že takový jednoduchý problém nedokážu vyřešit a jen se do něj ještě více zamotávám. Až jsem uviděl bezdomovce s omotaným pahýlem nohy, jak rozkročen o berle si v klidu s přivřeným očima chčije na trávník a řekl jsem si, že o tom to asi je, nedělat si z toho velkou hlavu, mít radost, že svítí Slunce, a že si můžu dát ovar nebo si dobře ulevit, ale občas je zase potřeba se nad tím aspoň zamyslet a trochu si ty souvislosti utřídit.

A byl jsem i docela rád, že jsem takovej blbec, který nikdy neumí nikoho pořádně podvést, ale zase ne takovej blbec, aby mě nenapadaly takové šílenosti. Po cestě domů jsem si už jen spokojeně zkontroloval šalinkartu, kdyby mě náhodou chytil revizor, který se už v duchu těší, jak to večer v koupelně udělá své osmileté dceři a nikdo se to nikdy nedoví.

Ani nevíte, jak mi pomohlo, že jsem to napsal. :)

Zpět
21.06.2004 15:06 Sekce: Lepší společnost, autor: Ohlasů[2] / Komentovat
Reklama
Export