Nesmrtelnost

Nebylo kam spěchat. Samova společnost Crocks léta vydělávala a na účtech se za tu dobu nahromadil balík. Ale s narůstajícím počtem dní se pomalu blížilo to, z čeho měl Samuel Rahn opravdový, až panický strach.

Byla to smrt. Bál se smrti a ještě víc se bál jejího průvodce – bolesti. Nebylo dne, kdy se mu pomyšlení na to, že přijde v křečích o všechno, co vytvořil, nevtíral na mysl.

Přestal jíst maso a začal sportovat. Životospráva a pohyb. Recept na delší život. Jenže..., o kolik delší? Patnáct, dvacet let? A potom? Bolest. Smrt. Zapomnění. Nevyhnutelnost. „Všechno se nedá koupit za peníze“, říkala jeho matka, když byl ještě malý.

A pak najednou ten paradox. Floresův výzkumný ústav mu jako „vážené a společensky prospěšné osobě“ nabídl budoucí diskrétní hit bohaté smetánky – možnost převodu osobnosti do nového biologického těla s elektronickým mozkem. Jen pro zvané. Takže... existovala nesmrtelnost? Dosáhly konečně peníze i na odvěkého nepřítele aristokracie, který byl k moci a korupci dosud netečný?

Hlavní mág Floresova ústavu byl Samuelův známý z dob studia. André Pullen. Vždycky byl nadaný. A vždycky byl úplatný. Hajzl. Samuel věděl, že ta nabídka nebyla jen ze známosti. Bude to něco stát. Bude to hodně. Sakra hodně. Nicméně, byl zvyklý kupovat. Věci, i lidi. Dělal to celý život a vždycky preferoval partnery, kteří se nechali koupit, protože věděl, s jakými se bude hrát kartami. A proto vítězil.

„Princip je v podstatě jednoduchý. Na základě oskenování DNA dokážeme vytvořit formou řízeného růstu biologické tělo. Úplně nové. Dokonalé. Nezatížené prací a věkem. Netknuté oxidanty, jedy a večírky. Čisté plíce a srdce jak zvon. Žádné problémy s prostatou“. André mluvil s neskrývaným nadšením, jako když matka chválí své dítě. „Jedinou věcí, která nebude původní je mozek. Tedy, on v těle bude, ale prázdný. Vyndáme ho. Jak sám víš, veškeré tvé pocity, vzpomínky a úsudky jsou zakódovány pomocí synaptických spojů, což v době, kdy započal projekt nebylo možné vytvořit. A navíc obyčejný mozek stárne. Blbneš. Proto jsme se kdysi rozhodli nahrazovat mozek něčím, co jde vytvořit snadno a odolává zubu času daleko lépe – kyberneurony. Dají se rychle programovat. Zapomínají jen selektivně. Jsou inertní k nemocem. Jsou nesmrtelné a ...“

Samuel se v mysli propadl kamsi do budoucnosti. Do času, kde neexistoval konec. Pohádka o věčném mládí. Tisíce alchymistů slibovalo svým panovníkům elixír mládí. A mocní mužové oněch dob otvírali široce své pokladny v naději, že zastaví nezastavitelné.

„Jak je to hodně nebezpečné?“ optal se náhle Samuel. „Vůbec. K oskenování DNA nám stačí výtěr z krku. Ten sice není nic moc...“ zubil se André, „...ale na druhou stranu je to ta nejméně příjemná část procedury. Tělo roste asi měsíc samo. Ve finále přijde přenos osobnosti. Nechci tě zatěžovat technickými podrobnosti, představ si to asi tak, že máme speciální snímací tunel, který nám udělá přesný obraz tvého mozku, včetně aktivních spojů, jejich vah a ostatních potřebných hodnot. Všechno se pak přepočítá a nastaví kyberneurony tak, že vznikne dokonalý duplikát. Propojení s tělem už je pak vcelku běžná rutina. Jakmile se probereš, máš několik dní čas si zvyknout na nový hárdvér a podepíšeš protokol že vše proběhlo v pořádku. No a pak už můžeš vymetat bordely a zkoušet si orgány, které u nás zkoušet nejdou. Hehe. Roztrhal bys nám tu totiž sestřičky“. André si odhrnul vlasy z čela.

Samuel přemýšlel.

„Kolik lidí to má? Tedy..., myslím kolik lidí tím prošlo?“. André otázku čekal. „Jednadvacet.“ Zapálil si. „Jednadvacet odsouzených vrahů“. „Cože? Po světě běhá jednadvacet nesmrtelných vrahů?“. „Ale neběhá“, smál se André, „byli odsouzení k smrti. Jen jsme je přenesli, a po nějaký době, když jsme viděli, že přenos proběhl úspěšně... šmik!“, doprovodil řeč známým gestem prstem přes krk „bylo spravedlnosti učiněno po zásluze. Chceš si prohlédnout dokumenty?“. Sam chtěl. A pak dlouho do noci sledoval průběhy experimentů. K ránu strach z nevyhnutelné bolesti a smrti dokonale vybledl. Odlétl, jako noční můra s prvním ranním kokrháním.

„No, co bych zapíral. Líbí se mi to. Jen..., ještě jsem se nezeptal na cenu...“ André vrhl lišácký úsměv. „Nic co by sis nemohl ty dovolit. Pět set padesát miliónů. Výzkum byl drahý a je to diskrétní, nemůže si to kdekdo koupit v supermarketu“. „Cože? To je trošku dost i na mě.“ Samuel vypadal nazlobeně. „No, ono to ve skutečnosti stojí dvakrát tolik, ale dostali jsme finanční injekci od Legran Ltd. na praktické experimenty, takže je to báječná příležitost s 50% slevou!“

„Žertuješ? Od Wolfa z Legranu? Proč by si to Wolf nekoupil pro sebe?“ ptal se udiveně Samuel. „To je jednoduchý, sponzoři neví, na co jdou peníze. Prostě na výzkum. A jak víš, pro Wolfa jsem nějakou dobu dělal ve vývoji pro armádu a nemám na něho moc dobrý vzpomínky. Proto jsem to nabídl tobě.“

Další neuvěřitelný paradox. Pokud na světě existovali dva lidé, kteří se opravdu, ale opravdu nenáviděli, byl to Wolf a Samuel. Konkurence. Nesnášeli se tak, že přání smrti toho druhého bylo něco jako modlitba před jídlem. A teď by mu měl Wolf sponzorovat nesmrtelnost? Dobrý bože, už jen tohle na celé té věci stálo za to! A k čemu by mi byly vlastně mrtvému peníze?

Výtěr z krku podstoupil ještě ten den.

Měsíc trvá třicet dní. Tedy, pokud se člověk na něco netěší, to bývá dlouhý skoro jako rok. Telefon. Všechno proběhlo v pořádku. Nové Samovo tělo čeká, jako by čekal nový bourák v autosalónu. Inu, za peníze lze koupit všechno. A to, co za peníze koupit nelze, se dá naštěstí sehnat za obrovský prachy.

„Senzace. Senzace.“ Sam se radoval jako malé dítě. Prostě..., bylo to neuvěřitelné. Díval se na svůj budoucí „obal“ a ačkoliv byl stále ještě ten starý a původní Sam, začal k té prázdné hmotě, která ho brzy pojme cítit osobní vztah.

„Teď dostaneš narkózu. Nic to není. Hodíme tě do skenu a až se probudíš, budeš mít tělo jak chlap a pocit, že můžeš z fleku trhat skály. A pak si spolu dáme doutník. Připraven?“. Sam kývl. „Jen, prosím tě, žádnou injekci. Nějak..., nějak tyhle věci nezvládám“. „Neboj Same, nic co by bolelo. Nasadím ti masku a musím tě stabilizovat. “

Slyšel svůj dech. Předměty a tváře personálu začaly pomalu ztrácet ostré kontury. Tělo se rozplývalo a propadalo se do podložky. Odněkud se mu v mysli vynořila jakási příjemná, měkká, dávno zapomenutá melodie...

Zvuk výtahu. Šero. Výtah zastavil. Dveře se pomalu otevřely. Někdo zezadu uchopil vozík. Chodba. Nasládlý pach. Rezavé trubky. Další dveře. Ruka stiskla vypínač. Dveře se otevřely. Pomalu se rozblikaly zářivky. Blížící se zeď. Vozík se zastavil.

Obličej Andrého.

Sam chtěl pohnout rukou. Pak si uvědomil, že má ruce přikurtované k vozíku. Trošku se zvedl a... uviděl své staré tělo. Na sobě.

„Sakra, André, co je? Nepovedlo se to? Nějaký problém?“

„Žádný problém, naopak, všechno je úplně v pořádku. Tady to máš, černé na bílém. Hele.“. Před oči mu nastavil propouštěcí protokol. S jeho podpisem. „Co, co... co... to kecáš! Nic jsem přece nepodepsal! “ André se zazubil. „Podívej, tady je podepsaný na výsost spokojený Samuel Rahn, který si to zrovna teď valí plný síly po Eston avenue někam za zábavou!“. „Co to kecáš? Já jsem tady!“. „No ano, ty jsi tady, ale ty už nejsi Samuel Rahn, ale E22.“ André si sedl na stoličku.

Pokud někdo vypadal, že něčemu nerozumí, byl to E22. „Vždyť jsem měl bejt přenesenej do novýho těla? Co je to kurva za blbý fóry!“. „No, ano, samozřejmě, ale když se udělá duplikát, který dáme novýho těla, tak nám ten původní mozek a tělo zbude. A Samovi by bylo asi dost nepříjemný, kdyby jste byli v kanceláři najednou dva. Pochop. Nehledě na opletačky s úřady. Kromě toho, Sam souhlasil s darováním těla.“

E22 bylo zle. Žaludek lezl nějak nahoru a hlava se mu točila. „Ale, ale..., to je blbost, pak je to přeci celý na nic. Postrádá to smysl! Pro mě! Ty sráči!!!“. André zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Ne, jen se na to díváš z jinýho úhlu. Sam je tvůj přesný duplikát. Jsi to ty. A šťastný. Udělal jsi sám pro sebe něco úžasnýho!“

E22 se chtěl štípnout, aby tenhle blbej sen skončil. Přivázanýma rukama to nešlo. Pak to celé pochopil. Obličej mu zesinal. Třásl se. Kdyby se jeho momentální strach dal ohodnotit stupněm, kde nejvyšší číslo 10 je absolutní hrůza, měl by už teď hodnotu 11. A to ještě nevěděl, že za chvíli se dostane až na číslo patnáct...

„A co teda se mnou proboha bude?“. André si přehodil nohu přes nohu. „No, jako vždycky..., máme na Éčka odběratele. Kupuje je Wolf. A speciálně na tebe se těší. Vyžádal si tě jako pozornost za ten sponzoring. A dokonce vím, co pak s Éčkama dělá. Teda..., jestli tě to zajímá.“ André si zapálil a důležitě pokračoval: „Pamatuješ, jak jsem u něho dělal pro armádu? Pracovali jsme tenkrát na speciální zakázce. Jmenovalo se to S-CORP. Jednalo se o extrakci a zušlechtění jedu z ropušnice. To je taková ošklivá ryba“. André vyfoukl kouř a udělal dramatickou pauzu. “Když si na ní člověk šlápne, tak sice většinou hned neumře, ale ten jed způsobuje tak extrémní bolest, že spousta lidí radši naskáče do moře, kde se dobrovolně utopí. Fakt děsivý. Ten zbytek pak většinou stejně v bolestech umře. No a nám se ho podařilo vyčistit a derivovat tak, že je zhruba desetkrát silnější a než člověka zabije, trvá to i měsíce. Zkoušeli jsme to na bezdomovcích a různých lumpech, kteří stejně skončí v pekle, takže to pro ně alespoň nebyla až taková změna. Hehe...“ André si stoupl, hodil na zem nedopalek a otočil se na něm nohou. „A myslím, že Wolfa ty experimenty bavily i tak nějak osobně...,“ odmlčel se “teda, jestli víš, jak to myslím. No, asi si chvíli užiješ.“ André pokrčil rameny, téměř mateřsky se pousmál a odcházel ke dveřím. Těsně před nimi se na okamžik zastavil a otočil se zpět. „Hele, není v tom nic osobního, ale vždyť to znáš, v byznysu jde hlavně o prachy...“

Pomalu vyšel ven. Dveře se zavřely.

Ozvalo se klapnutí vypínačem a vzdalující se kroky. V místnosti se rozhostila tma. Taková ta hutná, strašidelná tma, která se lepí na obličej a při který člověk cítí, jak se z děr mezi cihlami začínají pomalu a neslyšně natahovat zakroucené hladové pařáty těch nejstrašnějších monster, které fantazie dokáže vytvořit...

O čtyřicet metrů výše hřálo příjemné podzimní slunce a před vinárnou Ascon's Club flirtoval Samuel Rahn s mladičkou prostitutkou.

Zpět
08.09.2005 16:09 Sekce: Deprese, autor: Ohlasů[1] / Komentovat
Reklama
Export