(ne)Manželské etudy po 20ti letech

Dovedeno do absurdna, není život většiny párů v České republice v podstatě o nic zajímavější než život párku běžných rezavých veverek z městského parku.

Přiznám se, že mě lehce překvapuje minimální zájem médií o tyto pravidelné nedělní dokumenty. Považuji je totiž za svým způsobem unikátní a použiji-li poslední dobou populárního termínu "reality show", tak je to vydařený reality pořad bez show. Zatímco se před nedávnem každý vendelín z kulturní rubriky většiny médií zalykal nadšením nad různými Vyvolenými Bratry, okolo etud je ticho po pěšině.

Přitom je jejich přínos nesrovnatelný. "Hrdinové" neodcházejí po pár měsících z vily domů, naopak prožili za doprovodu kamery obrovský kus života, prošli nečekanými změnami doby, zestárli a co navíc, musí v pomyslné vile zůstat. Před očima nám defilují úspěšní, sebevědomí, pracovití, kecálkové, průměrní i lidé bojácní, neprůbojní, životní looseři, slaboši, hajzlíci, chytří i hloupí se všemi odstíny, které mezi těmito slovy nalezneme.

Přiznám se, že mě občas až mrazí, když vidím, jak někdy banální rozhodnutí dokáží poznamenat celý další život. Překvapuje mě, jak je případ od případu zoufale nefunkční či naopak žádaný klasický rodinný model, dělení rolí a čemu během času dotyční přikládají váhu.

Chytám se za hlavu, když vidím dokonalé příznaky nedostatku empatie a setrvávání na odkoukaných či zažitých stereotypech u neslučitelných párů. Sleduji děti, které dělají identické chyby svých rodičů a brodí se v jejich šlépějích směrem k nedaleké propasti. Někomu závidím, jinými pohrdám. A budí to ve mě emoce. Vidím v nich své známe a příbuzné, vidím v nich sám sebe. To je možná to, proč se některým jedincům tento pořad nelíbí. Poznávají v postavách na obrazovce sami sebe, své chyby a životní prohry.

Ano a to se mi na etudách líbí. Vykresluje krásně syrově naši společnost. Ten dav, jímž se proplétáme městem, získává najednou svá jména a tváře. Vidím, jak jsme každý jiný, jak to každý válčíme svým způsobem. Na jednoho dokonale úspěšného jsou dva průměrní a půl zoufalce, kterého vlastní i nevlastní vinou kopal život mnohokrát do zadnice a sotva se trochu zvrávoral, kopl jej opět do ksichtu. Ta různorodost osudů mě fascinuje.

Převrácené a děravé žebříčky hodnot. Životní prohry a vítězství. Rezignace. Jelita dospívající v Homo Sapiens a jelita zůstávající jelity. Řeči, sny, naděje, zklamání, řeči, řeči, láska, vypočítavost, zklamání, řeči, řeči, děti, rodiče, práce, peníze, dovolená, Vánoce a k tomu zase řeči a plky.

A nejvíc mě baví, že když to člověk vnímá trochu z nadhledu, bohužel zjistí, že v některých klíčových bodech jsou veškeré lidské osudy na jedno brdo a dovedeno do absurdna, není život většiny párů v České republice v podstatě o nic zajímavější než život párku běžných rezavých veverek z městského parku. Smiřte se s tím.

Ale upřímně by mne zajímalo, jak svůj dosavadní život hodnotí a jak budoucnost plánují veverky ve Stokorcovém lese medvídka Pooha. :)

Nebo jinak, co Vás na "etudách" nejvíc dostalo?

P.S.
Díky ČT za fajn pořad.

Zpět
30.01.2006 16:01 Sekce: Zamyšlení nad..., autor: Ohlasů[1] / Komentovat
Reklama
Export