Milada Horáková

Jak proběhlo v tisku, byla po 57 letech odsouzena Ludmila Brožová Polednová k osmi letům vězení, tento trest však pravděpodobně má jen symbolický charakter. Co na to Jan Tleskač?

Většina z nás si žije svým poklidným životem, nikdy jsme nezažili válku, nikdy jsme nezažili genocidu, policejní zvůli... a jedinou nespravedlnost, kterou si s sebou táhneme životem je zasedlý učitel nějakého předmětu, který nám dával pětky tam, kde jsme si byli jistí, že je to určitě maximálně za tři.

Většina z nás si v poklidu ráno vstane, nasnídá se, jde do práce, kde se rozčiluje nad pracovními povinnostmi, pak se naoběduje, jde domů, pustí televizi, dívá se na seriál, louská čipsy, občas nějaký sex a večer ulehá do postele z pocitem křivdy, že ráno musí vstávat do práce.

Tak plyne den za dnem.

Koho napadá přemyšlet nad tím, že jednoho dne vtrhne do Vašeho poklidného života něco, kdy se objevíte před soudem, který Vám naordinuje diagnózu zločince, sepíše Vám výpověď a bude Vás nutit se přiznat k nějaké absurditě. S úmyslem Vás zabít.

Stojíte před ďábelským tribunálem, víte, že je to celé nesmysl, ještě včera jste se smáli... a teď víte, že pravděpodobně za pár dní nebudete žít. Žádné laškování s děvčetem na lavičce v parku. Žádné kino. Žádné hraní si s dětmi, žádné čipsy... náhle je všechno jiné, neuvěřitelné... a tam venku... pár metrů od Vás žije v nezúčastněném klidu několik milionů lidí, kteří možná tuší, že jste v právu, ale nikdo není schopen či ochoten nic udělat.

Snažíte se argumentovat, ale nikdo Vás neposlouchá, protože účelem není přijít na to, co je pravda, ale účelem je Vás zabít a to všechno okolo je jen nutná omáčka.

Vaši přátelé nesedí v síni, aby Vám pomohli a i kdyby seděli, možná by jen klopili oči.

Kdo si dovede představit pocity člověka, kterému zubící se vykonavatel „spravedlnosti“ pokládá na krk oprátku a on ví, že chtěl večer upéct topinky s česnekem a místo toho najednou jede ve špatném vlaku, který nelze zastavit... a za pár minut toto „nedorozumění“ vyvrcholí tím, že se ocitnete v bodě, odkud není návratu.

A tam venku...

Tam venku svítí slunce a v parku se kluci bezstarostně přetahují o žvýkačku.

A zpívají ptáci.

Nikoho nezajímáte. Nemáte nikoho, kdo by si alespoň vyslechl vaší beznaděj.

Pár metrů od Vás jede tramvaj, kde si lidé cestou do práce řeší své „odvážné“ názory na politiku a nebo přemyšlejí o tom, zda půjdou dnes po práci na pivo, nebo raději spát, protože mají „starosti“.

Smyčka na krku.

Na vašem.

Zpět
02.11.2007 16:11 Sekce: Deprese, autor: Ohlasů[6] / Komentovat
Reklama
Export