Malé dilema o velkých penězích

Dneska jsem cestou na oběd našel na ulici pětikorunu. Leskla se v podzimním slunci už z dálky, divil jsem se, že si jí nevšiml nikdo z lidí, kteří šli stejnou cestou dříve.

Pak jsem si uvědomil, že tak to v životě chodí, základem ekonomického úspěchu jednotlivce přeci je, že vidí peníze tam, kde ostatní ne. A jedno staré přísloví říká, že „peníze leží na ulici, stačí se jen sehnout“. A tohle byl patrně přesně ten případ.

Sehnout se nešlo hned, musel jsem jí nejprve přikrýt nohou a zůstat stát, protože za mnou šlo zrovna několik známých a mohli by se domnívat, že jsem nějaká socka, která má zapotřebí sbírat drobné na ulici.

Šli pomalu, takže jsem měl hodně času zatím přemýšlet o tom, jak s tímhle neplánovaným příjmem naložím. Ano, vidět peníze tam, kde je ostatní nevidí...

Ostatním se možná pětikoruna jevila banální. Možná, že většina lidí ji sice viděla, ale přišla jim tak malicherná, že jim nestála za to, se pro ni ohnout. Mnoho lidí by se možná neohnulo ani pro stovku.

Přitom... malé částky někdy hrají v běhu světa velmi podstatnou úlohu. Tak třeba když holanďané koupili od indiánů Manhattan, bylo to výměnou za zboží v ceně 24 dolarů. To je 545 korun. Od vlastnictví New Yorku mě tedy dělila jen nutnost někde rychle sehnat zbylých 540 kaček. To by asi nebyl problém, k nejbližímu bankomatu to je 200 metrů, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout na nějakého indiána, který by mi něco podobného prodal.

Dobrá, říkám si. Tak nemusí vždycky pršet, stačí když kape, vzpoměl jsem si na LaVeye a jeho hlášku „chronický ztroskotanec je člověk, který odmítá příležitosti vydělat deset tisíc jen proto, že to není rovnou celý milión“.

Nemusím tedy být milionář hned, mohl bych to investovat. Za socialismu jsme přeci vždycky záviděli těm na západě, protože mohli zbohatnout na akciích, nebo komoditách. V hlavě mi okamžitě proběhly příběhy o spekulantech jako Cohen, Lampert, Simons... jenže, v tomhle případě byla pětikoruna málo. Koupit náklaďák kukuřice přecijen vyžaduje trošku vyšší obnos. Na druhou stranu, uvažovat takhle, to bych se motal v proletářsky myslícím kruhu. Kapitál není tím nejdůležitějším. Kdekdo přeci pořád opakuje „kdybych měl víc peněz, udělal bych s nimi to a to... a zbohatl bych“. A přitom to jsou jen kecalové, kteří nikdy bohatí nebudou. A naopak, tu tam se objeví někdo, kdo mlčel, neměl ani korunu a přesto upletl z hovna bič. Jen dobrým nápadem.

Cítil jsem, že mi osud tu pětikorunu nepodstrčil jen tak. Bylo to nějaké znamení. Někde bude nějaká spojitost. Zakopanej pes. Určitě jde jen o to, podívat se na věci netradičním způsobem.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že to vlastně není nic zase tak neobvyklého. Vždyť nacházím drobné vcelku často. Kdybych si uložil tu pětikorunu na spořící účet a každý měsíc tam přihodil jednu další, protože minimálně jednou do měsíce pět korun najdu... mohl bych mít za nějakých 300 let asi padesát tisíc. Mmmm... no, není to nijak mnoho a navíc jsem si nemohl vzpomenout na žádný ústav, který by mě na potřebnou dobu zhibernoval, abych si mohl peníze vyzvednout.

A navíc, bankovní poplatky za vedení účtu by mě za tu dobu stály 180 tisíc. Zvláštní. Napadlo mě, jak investovat a vydělat, ovšem nemohu upřít bankéřům to, že přišli na daleko efektivnější způsob, jak na mém investičním nápadu a mém kapitálu vydělat téměř 4x tolik a mě přivést na mizinu.

Inu, k přísloví „na každého úspěšného muže číhá buď sociální systém, finanční úřad nebo manželka“ patrně sluší připojit i „bankovní ústav“.

Navíc, ani jsem do toho nezapočítal, že bych musel platit ještě daň z úroků.

Já, který jsem svou pozorností našel na ulici kapitál, a přišel na způsob jak ho zhodnotit. A přitom předemnou šlo spousta jiných, kteří ani neviděli, ani si nedali tu práci. Proč je vždycky ten, kdo projeví invenci a génia oškubán línou a hloupou bandou slepých levicových darebáků?

Možná... že to celé dělají bankéři. A vláda. Rozhazují po ulicích drobné, aby nachytali nás, důveřivé investory. Ano, je to tak. Ale já... se nenechám. Každá šelma v džungli ví, že laciná kořist se nevyplácí. Protože to patrně bude nějaká past.

Přeci se nezadlužím kvůli tomu, že jsem našel pětikorunu. Poděkoval jsem osudu za to zjištění.

Zvedl jsem nohu z mince.

A... kopl jí do kanálu. Aby ta svině už nikdy nikoho nemohla napálit.

Zpět
09.10.2006 00:10 Sekce: Imprese, autor: Ohlasů[54] / Komentovat
Reklama
Export