Magorovo ráno

Ale s tím mi jděte někam, s nějakou chemií, tady stojí ženská s kterou chci žít, už na další zastávce může vystoupit a navždy zmizet a já bych jí toho chtěl spoustu říct, ale mám úplně suché rty a v krku celou štriclu houskového knedlíku, takže nemůžu ani polknout.

Jedete si takhle někdy po ránu tramvají, koukáte z okna, myslíte si na svý, pak otočíte hlavu a... uzříte tvář z níž jen s vypětím všech sil odtrhnete oči. Je to... hergot, jak se...takovýto krásný, hebký...žena! žena vašich snů. Připomíná to trochu ránu tyčí od heveru mezi oči. Mozek si vyhlásí volno a tělem se šíří zvláštní záchvěvy. Způsobují hluboký dech, svalové uvolnění a okouzlený výraz ve tváři. V lebce se začne prohánět miliarda myšlenek, však kupodivu nechlípných, odkudsi se vzala nepřekonatelná touha dotknout se jejích vlasů a slyšet její hlas, nějak způsobit aby se rozesmála a podobné hlouposti.

A tak tam stojím, přes tu růžovou mázdru okouzlení na očích čučím na dotyčnou jak jelito a jediný co vím je, že nevím co mám dělat. Mozek mi po té krátké odstávce začíná posílat varovný depeše, které stejně ale letí ihned do koše. Protože jak logicky vysvětlit, že jsem úplně vedle zrovna z téhle ženské, když okolo je dalších deset minimálně stejně zajímavých. A proč si najednou začnu představovat, jaká asi skutečně je, co má ráda a jak hladí. A z mozku hned přiletí odpověď: "Protože jsi vdechl ten správný féromón, co na tebe působí!"

Ale s tím mi jděte někam, s nějakou chemií, tady stojí ženská s kterou chci žít, už na další zastávce může vystoupit a navždy zmizet a já bych jí toho chtěl spoustu říct, ale mám úplně suché rty a v krku celou štriclu houskového knedlíku, takže nemůžu ani polknout. A jak bych chtěl být duchaplný, ležérní, potlačit to chvění, protože je mi úplně jasný, že když se na mě nedejbohu taky usměje, tak nejenže včas nezareaguju, ale rozložím se samým štěstím na prvočinitele a proteču podlahou i podvozkem a ve formě blaženě se chvějícího rosolu zůstanu ležet mezi kolejemi než mě technické služby odstříknou proudem vody do kanálu.

Takže se radši pevně držím tyče a doufám, že třeba přijde revizor a nastane nějaká situace k rozhovoru, přemýšlím jak ji oslovit, abych nevypadal jako sexuální delikvent, aby se nevyděsila, nezačala křičet a utíkat, nenakazila ostatní cestující panikou, vidím to před sebou, ten zvířecí řev, krev tepající ve spáncích, důchodce rozbíjející nouzovými kladívky tabule skla, pošlapané kostkované tašky na kolečkách, rozjetá souprava a zoufalé skoky cestujících pod avie přivážející čerstvé rohlíky a hnijící uzeniny do okolních supermarketů, modré majáky policie, červené kříže sanitek a srocení davu, a kde ji v tom sakra budu hledat.

A tak opět znejistím, otřesen tou představou, stojím vedle ní fackován vlastní nemohoucností, jenže ženy, i když jsou všelijaké, určitě nejsou blbé, a tak se najednou na mě otočí, v pobaveném výrazu její rty odhalí bělostné jedničky, dvojky a trojky nahoře, všechno bez kazu, stejně jako jejich spodní sestřičky a já se zoufale topím v jejích očích, chtěl bych si nasadit záchranou vestu nezájmu, ale nemůžu ji jako naschvál najít. Šklebím se křečovitě, odhalen a přistižen, cítím, že vypadám jako idiot, fotka nejretardovanějších chovanců Jedličkova ústavu vypadá teď vedle mé jako skupina zamyšlených rektorů Karlovy univerzity.

Přepadl mě hloupý pocit, že snad přesně tuší, co ve mě děje, ta potvora to prostě ví a baví se tím, bože, jestli řekne pár slov co nechci slyšet asi ji na místě zabiju. Ale co to kecám! Tohle přece není člověk, tohle je Ježíš bez testosteronu, ikona k zbožnování, obraz mistra v Louvru, určený k věčnému obdivu, nelze se ho dotknout, natož mu ublížit, jak mě jen taková věc mohla napadnout. Po ocelových pásech se za ty myšlenky vezu k předpeklí, už jsem měl být dávno někde jinde, ale jedu kamsi na konečnou, už to slovo mě děsí, ten náznak konce a selhání.

A v tom slyším smích, ale není její, už vím, kdo to je, vidím toho chlapa, jak ji bere za ruku, jak ji líbá, majetnicky tiskne, jak s ní večer uléhá, ten hajzl, nemůžu ho přeprat, je to jen přelud, ale je tu, stojí za ní a řehtá se, ví že on má, co bych já tak chtěl. Měním se na prcka v teplákách a pruhovaném tričku a biju se s ním dřevěným mečem. Ukřivděný, v dešti třísek, rozsekávám marně tu chiméru na malé kousky. Najednou nejsem malý, meč je železný, pláty brnění se lesknou, na louce velký bílý kůň, na němž si pro ni přijedu, před vchodem mu mocným úderem useknu hlavu a udělám z něj hromadu bílých grilovacích párků, jako pomstu za to, že fantazie nestačí a realita je tak šedá a banální. Ach, kurva.

Stojíme. Postavy se ztrácejí v mlze města. Vystupuji, opírám se o špinavé číslo na červeném plechu, vidím jak mi mizí, jak se ztrácí, ještě se jednou otočí a žaludek se mi sevře strašnou silou. Uvědomil jsem si, že jsem nesnídal. A taky, že už nastal čas najít si zase holku nebo nikam nedojedu včas.

Zpět
13.12.2005 16:12 Sekce: Komprese, autor: Ohlasů[1] / Komentovat
Reklama
Export