Kontakt

„Ano, naše civilizace je mnohem, ale mnohem vyspělejší než vaše.“ mluvil Orthorr. „Chápu i vaši skepsi. Známe vaši kulturu. Já sám jsem měl možnost sledovat vaše pořady, znám vaše knihy. Celé dějiny dvacátého století jsou smyšlenkami o agresivních mimozemšťanech.“

„Ale uznejte, proč bychom letěli až sem, tady s vámi bojovali, obsazovali vaši planetu a chtěli vás zotročit? Proč? Kvůli přírodním zdrojům? V našem okolí jsou tisíce snadno dosažitelných planet, jejichž přírodní bohatství naprosto překrývá naše možnosti je kdykoliv vytěžit. Znám i vaše knihy, které popisují kolonizaci Země ve stylu koncentračních táborů. Ale to jsou problémy, které existují jen ve vašich hlavách. Neaplikujte svá historická selhání na celý vesmír. Vládneme takovými technologiemi, že dokážeme během několika hodin vytěžit jádro celé planety. K čemu by nám byly, se vší úctou, zcela nesrovnatelně nevýkonné ruce, nohy, nebo technologie, které umíte používat vy? Copak by někoho z vás napadlo ztrácet čas terorizováním kolonie mravenců?“

Dav lidí mlčel. Každý z naslouchajících si mnohokrát v životě přehrával scénku, jaké to bude, až dojde ke kontaktu. Až jednou přiletí. Budou přátelští?

Odpověď stála před nimi v poušti. Stačilo jen do ní nastoupit. Nastoupit a odletět pryč. Pryč ze Země, která byla nudná, zaprášená a zkorumpovaná. Stačilo jen přijmout pozvání a strávit zbytek života na planetě, která, jak popisoval Orthorr, byla tak podobná Zemi. A jejíž obyvatelé byli tak podobní pozemšťanům.

Velitel flotily, mluvící k lidstvu měl nepochybně pravdu. Člověk si ve své malosti ani neuvědomoval, že jeho obavy z toho, že bude někdy zotročen mimozemskou civilizací jsou spíš než skutečností zbožným přáním jeho hypertrofované ješitnosti. Vždyť bytost, která dokáže sestrojit loď, která překoná mezihvězdnou vzdálenost musí být na takovém stupni vývoje, že lidská civilizace pro ni těžko může znamenat nějaký přínos.

„Naši vědci spočítali, že je pravděpodobné, že vaše Slunce brzy vybuchne. To, co nyní považujete za svůj domov, se vypaří. Nikdo, kdo zůstane na Zemi, nepřežije. Z tohoto důvodu je tu naše záchranná výprava. A je možné, že příští rok zde, na stejném místě přistane ještě jedna, aby zachránila ty, kdož si to ještě rozmyslí. Ovšem upozorňuji Vás, že naše planeta samozřejmě není neomezená a mohu tedy s sebou vzít jen určitý počet. Současná kapacita lodi čítá přesně 144 tisíc lidí. Zhruba týden bude trvat, než se brány lodi uzavřou. Pak odletíme.“

Lidé zaplnili nákladový prostor ještě týž den. Mnoho ušlapaných muselo být vyneseno zpět. Nebylo nutné čekat týden. Brány se uzavřely.

Lukáš, stejně jako sto padesát tisíc dalších lidí ležel na podlaze. Věděl, že drobné nepohodlí v tranzitní lodi bude jistě brzy vyváženo pohodlím na planetě, kde neexistuje špína, závist, korupce, násilí... a která byla tolik podobná Zemi. A její obyvatelé byli tak podobní lidem.

Celý uplynulý den poslouchal projev Orthorra a věděl, že není proč mít obavy. Neexistoval žádný rozumný důvod, proč by měli mít mimozemšťané zájem na tom, aby ubližovali o tolik slabším lidem. Věděl tedy, že může usnout klidně.

Brzy ho pohltilo měkké teplo. A sen. Dávná vzpomínka. Sen, že je kluk. V lese. V lese, kde to nádherně vonělo smůlou. A ještě něčím. Dřevem. Viděl sám sebe, jak vzal kus ulomené větve a namočil jí do pomalu prýštící pryskyřice. Když byl jeden konec větve celý od smůly, vytáhl z kapsy zápalky. Zapálil pryskyřici a pozoroval nažloutlý a čadivý plamen. Natáhl ruku před sebe, aby ho odkapávající vařící smůla nezasáhla a zamířil k mraveništi.

Byli tolik podobní lidem.

Zpět
19.03.2007 00:03 Sekce: Komprese, autor: Ohlasů[11] / Komentovat
Reklama
Export