Kauzalita

Motýl v sudu s vodou s sebou bezmocně házel. Byl to smutný pohled. Podařilo se mu přežít zimu a když konečně teplota stoupla, vydal se na svou první jarní pouť. Mohl s rozkoší ponořit sosáček do rozvírajícího se květu, nebo mohl milostným tancem svádět motýlí samičku.

Ano, to mohl. Jenže místo toho se plácal v sudu a za pár minut se utopí. Díval jsem se na něho. Mohl jsem ho z té vody vyndat, nechat ho osušit. Za půl hodiny by mohl být zase plný elánu a těšit svou pestrobarevností každého, kdo si chtěl vychutnat odcházející zimu. Jenže... neudělal jsem to. Nebudu zasahovat do cizího života. Všechno má své příčiny. Pokud se motýl ocitl ve vodě, pravděpodobně to má nějaký smysl.

K okraji to měl daleko. Kdyby se mu podařilo dostat se blíž, mohl by se třeba chytit nožičkama a vylézt. Tedy možná. Křídla měl přilepená k hladině a tak by se mu je pravděpodobně stejně nepodařilo z vody vytáhnout. A tak bezmocně mrskal tělíčkem. Fascinovaně jsem sledoval, jak jsou jeho pohyby stále pomalejší a pomalejší a jejich frekvence se stále snižuje. Jeho duše pravděpodobně kousek po kousku opouštěla jeho tělo.

Až se přestal hýbat úplně.

Do práce jsem přišel pozdě, příhoda s motýlem mě zdržela, vůbec jsem si nevšiml, jak rychle to uteklo. Celý den jsem přemýšlel o tom, co jsem viděl. A celý den jsem se těšil na to, až zase mrtvého motýla uvidím.

Cestou domů jsem procházel parkem. Z přemýšlení mě vytrhl jakýsi křik. Banda asi dvanáctiletých výrostků tam terorizovala nějakého mladšího a výrazně menšího spolužáka. Když si všimli, že jdu okolo, tak se trochu zklidnili. Ten malý se na mě díval zoufalým a prosebným pohledem.

Výrostci si zastrčili ruce do kapes. Jeden z nich držel toho malého za ucho školní brašny, kterou měl na zádech. Stáli... a dívali se, co udělám.

Nemám ve zvyku zasahovat do cizího života. Všechno má své příčiny. Pokud se tu dělo, co se dělo, určitě to má nějaký smysl a nemám právo to nějak měnit. Kromě toho, byli čtyři a určitě by mě mohli zbít.

Chvíli jsem z povzdálí sledoval, jestli to bude pokračovat. Ale asi ho nechtěli tlouct přede mnou, tak mu jen drželi uzdu. Škoda... pomyslel jsem si. Byl jsem zvědavý, jak to dopadne. Pak na mě výrostci začali pokřikovat, tak jsem raději vyklidil pole. Kdoví čeho by byli takový spratci schopni. Pak už mě jen doprovázel stále slábnoucí křik toho malého. Myslím, že do něho kopali. Nebo jsem si to možná jen představoval...

Cestu domů jsem si jako vždy zkrátil okolo dálnice. Chodíval jsem okolo svodidel a díval jsem se, zda nějaké auto ten den nepřejelo nějakou kočku. Nebo psa. Opřel jsem si ruce o svodidla a sledoval téměř nepřetržitý proud aut.

Najednou jsem si na druhé straně silnice povšiml, jak se na kameni ostrůvku pohybuje malý černý bod. Patrně nějaký brouk. Nešťastník si usmyslel, že přes dálnici přejde! Hloupé zvíře.

Malý bod slezl z kamene a vydal se napříč silnicí. Projelo auto. Skvrnka na chvíli ztratila stabilitu, ale pak se neohroženě opět začala přibližovat. Což o to, kola mají nějaký rozvor, takže teď, pokud ho nesebere proud vzduchu a nevžene ho pod kola, čeká ho poměrně bezpečný úsek.

Projela zhruba další čtyři auta. Prošel. Neuvěřitelné. Tělem mi hrálo vzrušení. Bylo to jako sledovat starověký zápas gladiátorů. Nyní ho čekal druhý jízdní pruh. Všeho do času. Brouk byl poměrně velký. Projelo auto. Brouk opět zavrávoral, ale držel se. Ještě nikdy jsem neviděl tak agilního tvora. Fascinoval mě. Pomalu, krok za krokem se přibližoval k místu, kde jsem stál já. Do bezpečí mu zbýval už jen metr. Blížilo se auto. Odhadem jsem spočítal, že pokud se brouk bude pohybovat stejnou rychlostí jako teď, tak ve chvíli, kdy auto projede, bude stát přesně na tom místě, kde má vůz kola. Prostě... muselo to přijít. Chtě-nechtě.

Jenže... brouk se náhle zastavil a začal tykadly zkoumat vozovku. Trvalo to krátce. Možná jen půl vteřiny. Ale stačilo to na to, aby mu to zachránilo život. Neuvěřitelné!

Brouk dolezl k okraji silnice a vyšplhal se po něm. Díval jsem se na něho. Byl to střevlík. Neobyčejný střevlík. Navíc, ten tvor patrně vůbec nevěděl, že se pravděpodobně v uplynulých dvou minutách několikrát znovu narodil. Sakra, jak je tohle možné? Jak někdo může mít tolik štěstí?

Nemám obvykle ve zvyku zasahovat do cizího života.

Ale tentokrát jsem musel. Došel jsem až k broukovi a zašlápl ho. Pomalu.

Zpět
08.03.2007 11:03 Sekce: Deprese, autor: Ohlasů[27] / Komentovat
Reklama
Export