Jak si užít vánoce

Svátky klidu a míru se nezadržitelně blíží. Městem se rozléhají koledy. Svítí ozdobené stromečky. Billboardy lákají k návštěvě obchodních domů. Obchodníci nabízejí slevy. Jedné paní v Českých Budějovicích v ulici Dr. Třemošného se zrovna chce čůrat.

To všechno jsou znaky toho, že už brzy se budou rozbalovat dárky. Každý kdo mě zná ví, že mám k vánocům a dárkům vrozený odpor. Stejně jako k sexu. Ale vánoce mi vadí víc, zejména kvůli tomu, že se s nimi setkávám častěji. Určitě sami víte, že není nic horšího, než sledovat, jak si někdo pod stromečkem rozbaluje něco, co jsem si kvůli němu musel já utrhnout od huby.

O tom, že není vůbec jednoduché přežít to, že člověk musí ostatním dát něco zadarmo svědčí nakonec i statistika: křivka počtů sebevražd v průběhu vánoc sebevražedně stoupá. I mě se vždy při součtu toho, co jsem zase musel zainvestovat do příbuzných zmocňovalo neodolatelné nutkání okamžitě skočit z Nuselského mostu. Naštěstí to mám do Prahy přes sto kilometrů a než jsem tam vždycky došel, bylo už kolem šestého ledna a vánoční deprese nebyla tak silná, protože jí pomalu začala nahrazovat hrůza z blížících se velikonoc a toho, že budu muset zdarma rozdávat koledníkům vejce.

Když jsem se svěřil psychologovi se svým problémem, doporučil mi, ať si prostě na tom rozdávání dárků najdu něco, co mě potěší. Ať dávám dárky, ze kterých já sám budu mít radost, že je ostatní mají. Ať prostě dělám pro ostatní na vánoce něco, co jindy nedělám a co mi bude toto období intenzivě symbolizovat a na co se mohu celý rok těšit.

Nejdřív jsem si myslel, že už mi ani psychiatr nerozumí. A zatrpkl jsem. Naštěstí... jako v mnoha jiných případech, pomohla mi náhoda. V čekárně. U doktora. Seděly tam dvě babky a ta jedna povídá té druhé „Víte, oni mu rodiče to auto koupili k narozeninám. A on se na oslavě opil a víte, jak to dneska mezi těma mladejma chodí – chtěl se před ostatníma vytáhnout. No a takhle to dopadlo. Narazil s tím autem do toho stromu a už bude nadosmrti ochrnutej. A to víte, Matásková si to vyčítá, že kdyby mu to auto nekoupili, nemuselo se to stát.“

To vám bylo, jako když do mě střelí! Jasně! Takhle to psycholog myslel! Kupuj ostatním dárky, abys z toho sám měl radost!

Hned jsem na internetu vyhledal stránky, na kterých obchodní inspekce varuje spotřebitele před nebezpečným zbožím na trhu, které může nakupujícího buď nějak poškodit, nebo (v nejlepším případě) i zabít. Bylo to hrozně vzrušující, moc se mi líbily třeba dovezené Arašídy, které obsahují plísňové aflatoxiny, jež mohou způsobit selhání jater a bolestivou a dlouhou smrt, ale když jsem obtelefonovával místí prodejny a ptal se zda mají některé z uvedených výrobků nebo šarží, nic už v nabídce nebylo.

Bylo mi smutno. Poprvé v životě jsem zažil ten pocit, když chcete někomu koupit dárek, přesně víte jaký, a nemůžete to zaboha nikde sehnat. Dokonce jsem i štkal a tklivě plakal. Dárky..., blahopřání... klid a mír v duši... ach... jak snadno může člověk propadnout tomuto šílenství...

Dobrá, když tedy nejde koupit žehlička která probíjí, nebo sekačka na trávu ze které může vyletět kotouč a useknout obsluze nohu, musím si nějak poradit sám.

Jako vždy, je potřeba mít plán.

Nejprve jsem si sestavil portfolio příbuzných. Některé jsem vynechal, nejsem milionář, pro letošek jsem se rozhodl obdarovat jen část. Do finále se dostali tito: švagr Jindra, soukromý podnikatel, vlastnící firmu na zednické a tesařské práce. Namyšlený a ješitný blb, který mě kdovíproč nesnáší a jediné, proč mě patrně ještě nezabil je to, že na mně lpí moje maminka a tedy jeho tchyně. Kdyby se na mě jen trochu ošklivě podíval, maminka by mu udělala z manželství peklo. Strýc Josef a teta Máňa, extrémně žárlivá ženská, schopná polykat prášky jen kvůli tomu, že se strýc opozdil hodinu z práce, protože to prý znamená, že určitě někoho má. Nemají si ale co vyčítat, Josef je zase schopen podrobovat jí dvanáctihodinovému výslechu za to, že odpověděla na pozdrav nějakého muže na ulici, protože je to určitě její amant. Až dosud se jí vždy podařilo po nějaké době Josefa přesvědčit, že to fakt není její milenec, že jí prostě zná tolik mužů z práce, neboť je zaměstnaná jako jediná úřednice u přepážky na místní poště, kam chodí celé město. Jednou jsem zaslechl část rozhovoru, když se Máňa svěřovala mamince, že prý při milování nesmí ani na okamžik zavřít oči, protože jí jinak Josef obviňuje z toho, že tak činí proto, aby si místo něho představovala někoho jiného a jednou jí dokonce ošklivě zlomil ruku, když se odmítala přiznat, že je to Karel Gott, jehož „Lady Karneval“ si prý před týdnem zpívala při drhnutí podlahy a „třásl se jí zadek“.

No, a pak je tu ještě dědeček Pavel, neustále neúspěšně sázející sportku a vyplňující všemožné soutěže, ve kterých nikdy nic nevyhrál a se zvláštní zálibou v lechtivých fotografiích, které před babičkou úpěnlivě schovává, protože by ho seřezala jak žito. A synovec Jarek, devatenáctiletý spratek metrosexuál, který se na mě pohrdavě dívá, odsekává a vůbec mě pěkně leze na nervy. A ještě má pořád na kalhotech bouli, což se prý... jak tvrdí, holkám líbí.

Výběr dárku pro švagra zedníka byl jednoduchý. Slíbil mamince, že jí udělá kompletní rekonstrukci bytu. Maminka má zvláštní zvyk, kdykoliv někdo něco dělá, neustále chodit za ním a kontroluje ho, zda to dělá dobře. Kromě toho, má mě moc ráda a Jindru tak nějak... moc ne. Pořád si myslí, že on není pro Jarušku ten pravý. Takže jsem mu v Baumaxu koupil „profesionální vrtačku“ za 159 Kč, „profesionální brusku“ za 113 Kč a dále „profesionální sadu nářadí 125 ti dílnou“ za skvělých 65 korun. Při té příležitosti mě rovněž napadlo, že bych zároveň vzal i něco mamince... a na vietnamské tržnici zakoupil značkovou koupelnovou baterii, sprchovou baterii a sprchu, vše za 112 Kč. A ještě jsem se stavil v truhlárně, kde jsem objednal parkety a palubky. Trvalo mi dvě hodiny, než jsem je přesvědčil o tom, že je opravdu chci vyrobit z nesušeného dřeva.

Ach... těšil jsem se. Svěřil jsem se mamince, že jsem Jindrovi nakoupil to profesionální nářadí proto, že chci, aby tu rekonstrukci jejího bytu udělal kvalitním nářadím, protože si myslím, že si to zaslouží. Zároveň jsem jí sdělil své obavy, že mám dojem, že mě Jindra nemá rád a ze msty se bude snažit to nářadí rozbít, nebo si přiveze svoje, nebo tak něco, jen aby s ním nemusel pracovat. „Neboj se, já už si na něho dohlédnu!“ řekla maminka a pohladila mě po vlasech.

Byl jsem celý vzrušený. Teprve jsem koupil dva dárky a už jsem se nemohl dočkat vánoc. Představa toho, jak Jindra po každé vyvrtané díře jede do obchodu koupit novou profesionální vrtačku na jedno použití mě naplňovala štěstím. Bylo krásné představovat si toho nezlomného pyšného muže, jak s mou maminkou za zády nepozorovaně pláče. A až mamince udělá podlahu z těch parket a obloží zeď z palubek které ona dostane pod stromeček... to teprve bude mela! Denodenní reklamace zkrouceného dřeva, které se bude různě rozpínat, ohýbat a odchlipovat v důsledku toho, jak se bude vysušovat... nádhera. A kapající kohoutek a sprcha, které nelze vyměnit za jiné (to se u dárku nedělá)... to si užije Jindra své neschopnosti. Ach... Pak mě zamrzelo, že jsem při výběru nářadí nedával více pozor a nepodíval se, jestli třeba nebudu mít štěstí a nekoupím nějaký výběhový typ, který už nelze nikdy nikde sehnat...

Pak přišlo na řadu blahopřání. K vánocům přece patří blahopřání! Koupil jsem si nějaký inzertní časopis, kde jsem si opsal všechna čísla z erotických inzerátů, která míří na linky s tarifem za 90 Kč/minutu. Udělal jsem z nich seznam. Pak jsem si naskenoval obálku z časopisu Květy, vyřízl logo, a udělal blahopřání, ve kterém stálo „Vážený pane Pavle (pozn. Aktovky-X: příjmení dědečka z pochopitelných důvodů nezveřejňuji), jako našemu nejpilnějšímu čtenáři-řešiteli rébusů a křížovek, Vám k letošním vánocům náš časopis věnuje speciální dárek jen pro Vás, totiž možnost zcela zdarma telefonovat na uvedená čísla, na kterých se nacházejí nejžhavější nymfomanky z celé republiky, toužící jen po tom, jak Vás uspokojit. A to přesně celý měsíc, od 1.1.2007 do 31.1.2007. A to ještě není všechno! Pokud budete telefonovat každý den alespoň třikrát, prodloužíme Vám tuto akci až do 12.2.2007, rovněž zcela zdarma! Pozn.: volat zdarma můžete jen a pouze z vaší domácí pevné linky (tel. číslo vypuštěno), abychom zamezili možnému zneužití služby jiným účastníkem. Děkujeme za pochopení, Vaše Květy ve spolupráci s O2“.

Výborné blahopřání. Dědeček erotoman bude volat celý leden a pak ještě půlku února, kolem třináctého totiž chodilo od O2 vyúčtování. Budu se mít na co těšit celý měsíc! Nikdy bych nevěřil, jak je báječné někomu napsat blahopřání. Už jen zbývalo vyrobit hlavičkovou obálku se zpátečním razítkem z redakce Květů a zajet to poslat z některé pražské pošty dědovi do vlastních rukou. A protože babička se určitě bude pídit, cože mu to na té poště chtěli, vložil jsem do obálky ještě stokorunu a certifikát „Poukazujeme Vám darem výhru 100 Kč jako úspěšnému řešiteli našich kvízů“. Tím měl dědeček doma co říct, čím se pochlubit a to podstatné si nechat... pro sebe.

No, když už jsem do té Prahy jel, vyrobil jsem pro strýce Josefa kartu prodlužující jeho členství ve „swingers klubu“ na další rok, tentokrát bez poplatku 1000 Kč s odůvodněním, že vloni vynechal jen jednu z pravidelných obtýdenních dopoledních schůzek. Teta Máňa vyzvedává dopisy..., vždyť dělá na poště..., alespoň bude na vánoce veselo. Sehnat aktuální Josefovu fotku do legitimace, aby to prokazatelně byl on, nebyl zase takový oříšek...

Zbývalo mi už jen vymyslet něco na toho pubertálního spratka. Jenže čím naserete puberťáka? Poslat mu k vánocům balíček heroinu a udat ho? Asi by to šlo. Jenže aby to mělo smysl a dostal jsem ho do lochu, musel bych ho sehnat aspoň kilo. A tolik jsem zase do dárků investovat nechtěl. Za to mi nikdo nestojí. Nejsem žádnej Santa Klaus!

Podvrhování dokumentů mě bavilo. Připadal jsem si jako opravdový konspirant. Takže vytvořit hlavičkový papír, adresovaný z nemocnice v Motole, určený do vlastních rukou, ve kterém mu sdělují, že dle provedeného krevního testu je HIV pozitivní a musí se okamžitě zdržet jakéhokoliv styku s děvčaty, jinak je nakazí 100% smrtelnou chorobou, bylo věcí asi tří hodin práce. Je jasný, že jsem mu to nemohl poslat, to by ho nenaštvalo. Ale mohl jsem ho nechat položený u cesty, v roztržené... jakoby rozdělané obálce, kterou jakoby ztratil... ve chvíli, když zrovna půjde ta slepice Kodejšová do krámu. Byla to největší drbna v okolí. Zajistit Jarkovi mnohaletý celibát by jí a její informační agentuře mohlo trvat... tak dva dny. Hehe. Na Silvestra už si nevrzneš, krasavče! A možná ani nebudeš vědět proč!

Jojo. Je pravda, že nejlepší dárky, které můžete někomu dát jsou ty, které uděláte sami. Cítím se skvěle, dárky mám vyřešené a moc a moc se těším na vánoce. Letos mi daly opravdu práci! Není nad to, mít psychologa, který Vám rozumí a dokáže poradit. Děkuji, pane doktore! Mám pocit, že letošní svátky si opravdu, ale opravdu užiji. A už se těším na další!!!

Zpět
21.12.2006 00:12 Sekce: Kultura, autor: Ohlasů[39] / Komentovat
Reklama
Export