Jak jsem to dělal s kamarádkou ve stanu

Začátek prázdnin ve mně vždycky způsobí nostalgickou náladu a návrat řady příjemných vzpomínek na příběhy, které se k prázdninám vážou.

Tak například každý rok jsem měl na zahradě postavený stan. Mít stan znamenalo mít alespoň na chvíli možnost skrýt se před zvědavými zraky rodičů, babiček, dědečků, nebo úplně cizích, zábavě nepřejících osob. A ve stanu se hlavně dala dělat řada zajímavých věcí.

Pak jsem měl taky jednu kamarádku. Jednoho dne zazvonila a ptala se, jestli se nepůjdeme projít. A mně napadlo, proč by jsme se někde procházeli, když mám stan. „No, rád bych s tebou šel, ale nejprve bych ti rád ukázal svůj stan“. Udiveně se na mě podívala. „Opravdu - ty už máš postavenej stan?“. „Jasně, stojí mi už od včera“.

Vzal jsem jí za ruku a vedl jí do stanu. Rozepnul zip a nechal jí vplout dovnitř. „Bezva, skvělý!“ řekla. „Tady nás nikdo neuvídí a můžeme tu dělat cokoliv!“. Byl jsem rád, že to řekla. Dodalo mi to sebevědomí. Odhodlal jsem se nechodit dlouho okolo horké kaše. „Jestli chceš, můžeme si zahrát takovou bezva hru...“ nadhodil jsem a ukázal prstem do patřičného místa. „S tebou ráda.“ špitla spiklenecky. „Dobře. Akorát tu není moc místa a budeš muset hodně roztáhnout nohy. Nevadí ti to?“ ptám se. „Nevadí. Už jsem to hrála.“ povídá. „Vážně? Takže ti nebudu muset vysvětlovat co a jak?“ ptám se. „Nemusíš – jsem zkušená. Od nás ze třídy jsem v tom nejlepší.“

Trošku jsem zaváhal. Měl jsem jí rád a hrozně jsem to s ní chtěl dělat. Ale co když to nesplní její očekávání? Třeba jí to nakonec nebude bavit. Nechtěl jsem, aby pak ostatním vyprávěla, že mi to moc nešlo. Byl bych raději, kdyby to moc neuměla a já jí pomalu vysvětlil, co a jak.

„Aha. A co když budu napřed? Nebudeš se zlobit?“ snažil jsem se udělat alibi. Podívala se na mě trošku udiveně a pak řekla „No, když budeš chtít abychom skončili společně, tak na mě můžeš počkat, ne?“. Jasně, to můžu. Ale stejně to nikdy nepůjde úplně nastejně. Někdo bude dřív.

„Jaká barva pindíků se ti líbí?“ ptám se jí. „Růžová“ odpovídá. „Ok.“ říkám a vyndávám pindíka. „Tak tuhle barvu zrovna mám. Tak a teď dej ty nohy od sebe!“. Poslechne. Do druhé ruky beru desku a rozložím jí v místě, které vzniklo mezi jejími koleny. Mrkne na mě, natáhne ruku po pindíkovi - a pindík o chvilku později stojí. Na startovacím místě. Pak druhý, třetí a čtvrtý.

Když háže kostkou, padá jí šestka. Prvního pidníka staví na trať. Padá pětka. Pindík vyráží. Já čekám na šestku celých pět tahů. No, co – alespoň na ní nebudu muset čekat, zkusím jí dohnat a vyhodit před domečkem. A když prohraju, tak co. Hlavně, že nám to spolu jde - vždycky jsem s ní chtěl hrát člověče, nezlob se! A tehdy o prázdninách se mi to splnilo...

Zpět
13.07.2005 23:07 Sekce: Komprese, autor: Ohlasů[4] / Komentovat
Reklama
Export