Jak jsem se vyrovnal s malým penisem

Někdo se narodí chytrej, někdo pomalej, já jsem se narodil s malým pinďourem. Samozřejmě, to se narodil každej, ale mě jedinýmu to zůstalo...

Možná za to mohla moje máma, která na mě pečlivě každý večer sypala DDT (abych neměl vši), nebo to bylo vlivem polychlorovaných bifenylů z našich jablek, čert ví. Do puberty mi to nijak nevadilo, v pionýru se na to nikdo neptal a při čůrání jsem se trefil. Alespoň většinou.

Obrat přišel na letním táboře, kde jsem se zamiloval do spolužačky Janičky Plačkové. Měla krásnou pionýrskou košili, tmavě modrou sukýnku a pěkný červený šátek. A odznak. Vlévala do mě sílu. I přestože jsem byl rachitické postavy a přezdívali mi Dachau, při pohledu do Janinčiných očí jsem dostával záchvaty heroismu. A pocit, že bych mohl trhat skály.

Snad abych na ní zapůsobil, přihlásil jsem se na řecko-římský táborový zápas o titul Pavlíka Morozova. Ovšem těsně před začátkem klání mě odvaha při pohledu na soupeře nějak mrcha opustila, a soutěž probíhala jak jsem očekával - všichni mě zmlátili. V posledním 23. utkání jsem se už ani moc nebránil, jednak mě už bolela hlava, druhak mi dávno došly síly, když jsem se snažil v předchozích kolech utéct. Chtěl jsem tedy po vzoru našeho psa dát najevo svou podřízenost nepříteli a lehl jsem si na záda. Soupeř však nejspíš doma psa neměl, protože místo aby mi přátelsky olízl tvář, tak se obrovsky rozzuřil, otočil mě na břicho, jednou rukou chytl pod krkem, a druhou v mezinoží. Nejspíš měl v úmyslu vyhodit mě potupně z ringu. Když mě zvedl a začal se rozhoupávat k hodu, náhle se zasekl, zahmatal mi v rozkroku, praštil se mnou o zem a zařval: „ty debile línej, dyť ty snad nemáš ani péro?“. Pak mi roztrhl kalhoty a stáhl mi je ke kolenům. Všichni se dívali.

I Janička Plačková.

Dav strnule hleděl na mé maličké přirození a občas se ozvalo „Ty vago. No to je hustý.“. Někdo z pionýrů zakřičel „Hele, že když ses narodil, tak se doktor spletl a místo pupeční šňůry ti ustřihl péro?!“. Všichni se smáli. Tedy kromě mě. Nesmála se mi ani Janička Plačková, ale náhle ve mě začala hlodat pochybnost, že na rozlučkové diskotéce se mnou asi nebude tančit, i když mi to před tím na lavičce slíbila.

Ano. Netančila. Dokonce mě na diskotéku ani nepustili. Někdo napsal na dveře ceduli „Hermafroditům vstup zakázán“ a když jsem se přiblížil, nejdřív na mě flusali a pak házeli kamení. Janička Plačková dělala, že to nevidí. Když mě vyhnali od vchodu, díval jsem se z ulice oknem dovnitř a když začala tančit těsný ploužák s Marianem Bártou, přezdívaným Klobása, začal jsem plakat.

Vrátil jsem se do stanu, přesvědčen o tom, že spáchám sebevraždu. Hledal jsem v lékarničce nějaké prášky, ale byl tam jen Celaskon a stará smrdutá gáza. Když možnost otravy selhala, napadlo mě, že se můžu oběsit na stanové konstrukci za pomocí pionýrského šátku. To bude dostatečně demonstrativní. Plačková uvidí. Ještě toho bude litovat. Klobása není všechno. Jsou přece i duševní hodnoty.

Pak jsem se půl hodiny snažil převázat pionýrský uzel na katovskou smyčku. A tu náhle, z čista jasna, při pohledu na rudou barvu šátku jsem si vzpoměl na svého oblíbeného sovětského hrdinu – na Meresjeva.

Ano. Když on, raněný, omrzlý, hladový, žíznivý, se snětí a bez nohou dokázal plazit se nekonečnou sibiří, proč bych já nemohl žít v krásné, socialistické vlasti bez piňďoura? A být plnohodnotným soudruhem?

Jasně že mohl.

Rozmotal jsem smyčku a hrdě si uvázal šátek. Pak jsem zalezl do spacáku a v klidu usnul.

Jak to bylo dál - pokračování...

Zpět
29.11.2004 15:11 Sekce: Imprese, autor: Ohlasů[5] / Komentovat
Reklama
Export