Jak jsem se stal RETRO

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, míní Hérakleitos. Historie je učitelkou života, oponuje Cicero. Pravda, jak už to tak bývá, leží někde uprostřed.

Tuhle si tak jdeme po Albertu a náhle zahlédnu v regálu čokoládu. Tu čokoládu s tou panenkou na obalu. Tu panenku s těma velkýma očima, co se dá vystřihnout. Jééé, zaradoval jsem se a ukazujíc na ní povídám nahlas: „Hele, tuhle čokoládu s tou panenkou si pamatuju když jsem byl malej!“.

A pak jsem se strašlivě vyděsil. Na obalu toho výrobku, který se prodával, když jsem byl malý, byl velký nápis „RETRO“.

Hlavou mi proběhly obrázky absurdních důchodců, kteří ještě dnes, v době kosmických materiálů stále nosí své tesilky a kostkovanou čepici... takovou tu co nosí v AC/DC. A u kterých si vždycky když je vidím říkám, proboha, jak se stane člověku, že se zastaví v čase?

Takhle.

Nepřipadá mi tak dlouho, co jsem se těšil na patnácté narozeniny, abych mohl do kina na nepřístupné filmy. A nepřijde mi to tak dlouho, co jsem se těšil, až mi bude osmnáct, abych mohl chodit do hospody legálně. A nepřijde mi tak dlouho, co mi moje již léta mrtvá babička spočítala, že v roce 2000 mi bude dvacet osm a já si říkal... rok 2000? To je tak strašně daleko...

A najednou, vstupuji do stejné řeky.

Tedy do témeř stejné řeky. Řeka i já jsme RETRO. Takže Hérakleitos má vlastně pravdu a když se vrátím do historie, kam já i panenka patříme, tak doufám, že pravdu má i Cicero a že brzy nenastane RETRO ve společnosti, a že v obchodech si člověk bude moci koupit i jiné věci, než jen a pouze čokoládu s panenkou, nakládané okurky a startky bez filtru.

Zpět
09.05.2010 09:05 Sekce: Deprese, autor: Ohlasů[7] / Komentovat
Reklama
Export