Jak jsem chtěl mít svůdný úsměv

Nenávidím druhé úterý v měsíci. Čistě proto, že druhé úterý v měsíci mi maminka měnila v pokojíčku povlečení. Ne, že by mi vadila ta vlastní procedura, ale ona vždy pohlédla na podezřelé skvrny na prostěradle, pak na mě... a přísným hlasem řekla: takže... ty s tím nedáš pokoj? Chceš oslepnout?! Která ruka to byla?

Je pravda, že po výprasku jsem vždy týden dal pokoj..., zejména proto, že když Vás někdo tluče jak smyslů zbavený přes prsty hranou pravítka, nemůžete je pak delší dobu dát k sobě a jen takové to šmrdlání bolavou rukou člověku žádné uspokojení nepřinese.

A tak jsem si jednou řekl: dost! Takhle to prostě dál nejde. Nebál jsem se oslepnutí, bylo mi 28 a i přes časté sebeuspokojování jsem měl zrak jak ostříž – daleko pravděpodobnější bylo, že za další dva roky budu díky častému bití na obě ruce chromý.

A jediné, co mi mohlo od ruční práce pomoci, byla ženská. Problém byl, že od té doby co od nás utekl tatínek, držela mě maminka zkrátka, musel jsem z práce rovnou domů... a žen jsem se bál. Byl jsem hodně nesmělý. Nedokázal jsem jako mí kamarádi oslovovat dívky v tramvajích, zvát je na večeři a pak vyprávět ráno v práci úžasné sexuální zážitky. Navíc jsem si nebyl jistý, zdali jsem na nějaké seznámení dostatečně mužný, maminka mi často pekla buchty, koláče a vařila švestkové knedlíky, takže jsem spíš než „sportovní typ“ vypadal jako místy vyboulená hromada rosolu, potažená lidskou kůží.

Potřeboval jsem plán.

Nejprve bylo nutné začít sportovat a přebytečná kila shodit. A pak, naučit se seznamovat se s dívkami.

K tomu prvnímu jsem se odhodlal hned a zašel do fit centra. Když jsem jím procházel, díval jsem se obdivně na mužné muskulatury, které cvičily na různých přístrojích a kterým svaly jen hrály...

Mhm... nedalo by se říct, že by se oni naopak dívali obdivně na mě, už jen jejich pohledy mě ujišťovaly v tom, že pokud mezi ně vlezu, budou mě přinejmenším zesměšňovat, přinejhorším šikanovat. Možná kdybych si doma postěžoval, dala by jim maminka pár facek... a...

Ne, nechtěl jsem jí do toho zatahovat. Chtěl jsem stát na vlastních nohou.

Takže jsem zakotvil v tělocvičně aerobiku. Sice tam nebyli všichni až tak tvarohovatí jako já, ale přecijen mi byli daleko podobnější a tři čtyři na tom byli značně hůř. A navíc, předcvičovala tam ženská. A jaká ženská! Byl to přesně ten typ, který když uvidíte... v hlavě si okamžitě zodpovíte otázku, jak by asi vypadal Bůh, kdyby na sebe vzal lidskou podobu.

Vydržel jsem cvičit celých sedm minut, pak moje odhodlání přerušilo neplánované omdlení. Kupodivu se mi nikdo nesmál. Příjemné bylo, že mi první pomoc poskytovala ONA. Ach...

Pro dnešní den jsem si dal pauzu, neboť mi sdělila, že se nemám nechat hned prvním neúspěchem odradit, protože by byla škoda své předsevzetí zrušit a prý mám začít pomalu. Byl jsem fialový, třásl jsem se,... ale pro její oči... jsem věděl, že pokud chci někomu imponovat, je to ONA.

Snažil jsem se tedy hýbat se (opatrně) i doma a potřetí už jsem omdlel až po dvaceti minutách. Opět jsem dostal první pomoc, a co víc – pochválila mě, že jsem se zlepšil a řekla mi, že se jí líbí muži, kteří na sobě dokáží pracovat. Vědomí toho, že to s mou fyzičkou jde do kopce jsem se rozhodl, že vydržím. A na cvičení jsem chodil pravidelně celé tři týdny.

Pak bohužel přišlo další druhé úterý v měsíci... a... výprask pravítkem. Tentokrát přes obě ruce. Zejména proto, že od té doby, co jsem na NI každý večer myslel, frekvence mých virtuálních sexuálních zážitků vzrostla natolik, že maminka musela prostěradlo do pračky rozlámat, protože vypadalo a chovalo se jak po útoku škrobového monstra.

Dělat kliky díky bolestem rukou nebylo možné a návštěvu cvičení jsem tedy odložil. Místo toho jsem se věnoval dřepům. A také jsem ten večer přistoupil ke kroku číslo 2: naučit se seznamovat se s dívkami.

Navštívil jsem svého kamaráda Otu, který byl v tomto směru vždy mým idolem. Ptal jsem se ho co a jak a on mi vysvětlil, že nejdůležitější věcí, jak dát najevo dívce to, že se mi líbí je... úsměv.

Prostě se na ní usměješ a ona už to pochopí. Zkoušej si to doma před zrcadlem. Stoupni si tam, podívej se na sebe a představ si, že jsi ona. Pak se na sebe usměj. Uvidíš, že za týden už ti to půjde samo!“.

Vyzbrojen touto radou jsem strávil další týden před zrcadlem, ovšem bez úspěchu. Chodil jsem po městě, snažil se usmívat se na dívky, abych si to natrénoval... ale vždy jsem ztratil odvahu. Prostě mi to nešlo. Těžké, když si chlap nevěří. Vždycky mě jen napadlo, že si dívka bude myslet, že jsem usmívající se úchyl.

Naproti tomu, cvičení mi šlo čím dál lépe. Měl jsem dojem, že i ONA si všimla mé upřímné snahy udělat ze svého hadrovitého těla něco... přitažlivého. Sakra, sakra... potřebuju úsměv! Usmát se na ní, ona se usměje na mě... a potom... už mě nikdo nebude bít pravítkem přes prsty!

Bohužel nacvičit svůdný úsměv se mi do další výměny povlečení nepodařilo. Takže jsem středeční ráno ležel v posteli, foukal si na prsty a byl nešťastný z toho, že z dnešního cvičení zase sejde. Neuvidím ji. Neuvidím...

Jenže já, když se do něčeho pustím, jsem jako buldok. Sice nemůžu jít cvičit, ale nepřipustím, aby si ONA myslela, že jsem lenoch. Prostě budu cvičit sám, usilovně a překvapím ji. Něčím. Nějakým sportovním výkonem...

Třeba tím, že jí předvedu, jak si dám nohy za krk. To je NÁPAD!

Pravda, bylo to o hodně složitější, než jsem si myslel. Zejména kvůli dosud krátkým šlachám, které to dost odmítaly. Ale měl jsem týden čas, dělal jsem shyby, lehsedy, ohyby, zákopy, předkopy...

A pak přišlo úterý. Zítra... zítra na cvičení to dokážu, dám si nohy za krk a ona, překvapená, bude stát a dívat se... a pak se vezmeme za ruce... a nikdo už mě nikdy nebude bít přes prsty pravítkem!

Maminka odešla na návštěvu k sousedce. Takže jsem měl tři hodiny čas. Čas na poslední trénink.

Svlékl jsem si pyžamo. Lehl si do postele, vzal jednu nohu a s dost velkým vypětím si jí dal za hlavu. Zaklínil jsem kotník za krkem. Tohle už jsem zvládal... od neděle. Chvíli jsem odpočíval, aby si tělo zvyklo. Vzal jsem druhou nohu... a tlačil. Tlačil... Tělo kladlo odpor. Myslel jsem na NI. Dokážeš to! Dokážeš! Křičelo moje podvědomí. Do-ká-žeš!

Kotník jsem zaklínil za předchozí. Byly tam... obě! Bože můj! Já to zvládl! Zvládl! Byl jsem napnutý jako struna... a šťastný jako blecha. Když zvládnu tohle, zvládnu i ten zatracenej úsměv!

Rozmotám se a půjdu k zrcadlu! TO by v tom byl čert, abych se nedokázal usmát! Jenže...

...jak byly obě nohy napnuté,... najednou mi nešlo... dát je zpátky. Snažil jsem se rukou vyprostit nohu zpoza druhé. Tělo to odmítalo. Aby se to podařilo, musela by se šlacha nejdříve napnout... noha z háčku uvolnit... a pro to... nějak... nebyl prostor.

Sakra! Nějak to musí jít! Vzpoměl jsem si na scénku z jedné Kingovy knihy, když se aktérka příběhu snažila vyprostit se po předchozích sexuálních hrátkách z policejních pout kterými byla připevněná k posteli a na ní ležel její mrtvý manžel. Vůbec mi to nepřišlo vtipné.

Bolest byla čím dál větší. Jediné co šlo, bylo točit se na posteli do kruhu, což bohužel nevedlo k ničemu. Nohy mi začaly modrat. Plynul čas. Doprdele...!

Jediné, co mě může zachránit je zavolat mamince. Jenže mobil byl na skříni na nabíječce. Letmý nápad, že by se mi možná podařilo s nohama za krkem vylézt na skříň jsem vyhodnotil jako velmi nepravděpodobný.

Ležel jsem zoufalý na posteli a sledoval, jak se mi odkrvují nohy. A jak se krev snažila dostat z výše položených míst do těch nižších, začalo docházet k erekci. Uvědomil jsem si..., že ještě nikdy jsem neviděl své ohanbí z takové blízkosti. A bylo pořád blíž... a blíž... a...

A najednou se otevřely dveře. V nich stála maminka a povídá „To nic jenom jsem si odskočila od Marušky pro....“

Pak se podívala na mě. Pak na můj penis. Pak znovu na mě. Pak začala křičet.

Ty čuně! Tak ty si myslíš, že mě tímhletím doběhneš?!“

Ne mami, ne!“

Já tě z toho vyléčím! Dělat si to pusou!“

Ne mami, je to jinak já....“

Chvatně přiskočila ke stolu, šáhla do šuplíku, vytáhla povědomý zelený předmět a obrovským máchnutím mě vší silou švihla kolmo k nosu hranou pravítka přes ústa. „Tak!“

Nohy se mi ostrou bolestí uvolnily, tělo se vymrštilo a spadlo z postele.

Maminka si sedla na bobek, v ruce držela krvavé pravítko a plakala.

Vstal jsem.

Stál jsem naproti zrcadlu a díval jsem se. To, co jsem viděl, vypadalo jako já. A mělo to úsměv... od ucha k uchu.

Jako Muf ze Studia Kamarád.

Zpět
30.11.2006 00:11 Sekce: Imprese, autor: Ohlasů[27] / Komentovat
Reklama
Export