Jak jsem byl hrdinou pro svou dívku

Janička byla drobná dívka od nás ze třídy, vždy mluvila pravdu, měla dobré známky a zakládala si na tom, že jednou bude paní doktorkou. Moc se mi líbila a řekl jsem si, že je to přesně ten typ, který bych chtěl pozvat na rande.

Problém byl v tom, že (jak jsem zaslechl při rozhovoru) Janička vyžadovala od svého potenciálního ctitele spoustu rytířských ctností, jako pravdomluvnost, pomáhat starším a hlavně spolehlivost a dochvilnost, což prý je vlastnost králů.

Bylo mi jasné, že přesvědčit jí o tom, že já jsem přesně ten typ musím ještě dříve, než jí pozvu na rande, protože jinak by si mohla myslet, že to dělám záměrně, abych se jí zalíbil. Nejlepší by bylo, kdyby mě náhodou viděla v nějaké situaci, ze které vyjdu jako hrdina a její srdce by samo zaplesalo touhou.

Nojo, jenže jak k takové situaci přijít? Slyšel jsem, že náhoda přeje připraveným, z čehož jsem si tak nějak odvodil, že náhody třeba nemusí být až tak úplně náhodné, ale že je dobré jim trošku pomoci. Když jsem tak zevloval po sídlišti a vyplňoval svůj volný čas hyperpředstavami, jaké by to asi s Janičkou mohlo být, jestli jí má růžovou a jak u toho asi bude vzdychat, povšiml jsem si mimoděk naší staré sousedky Píchové, jak táhne do svého embéčka nákup. Jasně! Klaplo mi. Náhoda přeje připraveným! Píchové bylo něco přes sedmdesát a trpěla těžkou skoliózou, takže nemohla téměř chodit. Kdyby neměla auto, patrně by už dávno zemřela hlady. A byla to přesně ta figurka, kterou jsem pro svůj plán potřeboval.

Od krámu to bylo k našemu paneláku asi kilometr po hlavní. Hlavní silnice byla asi každých dvěstě metrů křížená postranními ulicemi, z nichž ta poslední vedla k nám do školy. Píchová jezdila na nákup každý den, téměř vždy ve třičtvrtě na tři. Plán jsem měl a ten večer jsem nemohl usnout.

Druhý den, vyzbrojen nožíkem (který jsem dostal k narozeninám a měl na rukojeti vyryté moje jméno, na což jsem byl velmi pyšný) a stopkami jsem v udanou dobu číhal před krámem. Píchová zastavila pod kaštanem a odfuněla pro nákup. Ve stínu stromu jsem se přikradl k embéčku a prořízl levou přední pneumatiku. Zasyčelo to a vůz se mírně naklonil. Pak jsem si uvědomil, že by mohla mít rezervu a určitě by se našel nějaký iniciativní imbecil, který jí pomůže kolo vyměnit. Zaryl jsem tedy nožík i do levé zadní pneumatiky. Pak mě napadlo, že by mohla mít rezervy dvě, u těchhle starých poctivých lidí, kteří kalkulují se vším člověk nikdy neví. Pro jistotu jsem tedy propíchl i obě pravé pneumatiky a přešel přes parkoviště na zastávku autobusu, odkud byl na embéčko dobrý výhled.

Píchová dorazila za půl hodiny a parkoviště zahltil obrovský řev. Píchová, ač normálně téměř neschopná pohybu poskakovala okolo auta a klela. Když se onomu místu začali všichni kolemjdoucí rychle vyhýbat, pochopila (správně), že jí nezbude nic jiného, než bafnout nákup a odtáhnout jej ručně domů. Když její staré, nemohoucí ruce pevně sevřely uši hadrových tašek, stiskl jsem stopky a pomaličku se vydal za ní.

Ta baba šla hrozně pomalu. Bylo to snad poprvé v životě, kdy jsem někomu upřímně přál pevnější zdraví. Křižovatku Hlavní silnice/cesta do školy minula až po padesáti minutách a chvílemi to vypadalo, že u toho umře. Dokonce mi jí bylo líto, protože každých padesát metrů položila tašky na zem, chytla se levou rukou zdi, pravou za srdce a na kolemjdoucí vrhala ty nejzuboženější obličeje na jaké jí ještě stačily síly. Všichni jen klopili oči a snažili se dělat, že Píchovou nevidí. Byl to hrozný pohled. Janička měla pravdu – svět byl plný sobců a zkažených lidí. Začal jsem být najednou pyšný, že budu mít takovou citlivou dívku, které osud ostatních lidí není lhostejný.

Takže padesát minut. Ve čtvrtek jsme mívali odpolední vyučování. Končilo se v 15:45. Ze školy to bylo na křižovatku deset minut, to znamená, že Janička na ní bude stát přesně v 15:55. To bylo blbý. Píchová tam dorazí až o deset minut později, v 16:05. To mi vůbec nezapadalo, potřeboval jsem, aby na smrt zubožená Píchová protla místo, kde bude stát Janička ve stejnou chvíli, protože když v ten moment náhodou vyjdu zpoza rohu, prohlásím hlasitě cosi o tom, jak strašný je svět a pomůžu Píchové před očima své vyvolené odnést nákup, budu hrdina par excellence.

Jenže deset minut mi hapruje. Píchovou nepostrčím. Když jí vezmu tašky dřív, abych spěšnou chůzí zpoždění vyrovnal, nebude mi Píchová stačit a kolem Janičky sice projdu s oběmi taškami, ale ona si nijak nedá do souvislosti, že tím zachraňuji život staré paní, ale bude si normálně myslet, že táhnu nákup. To nebylo nic hrdinského. Možná... vylákat Píchovou na nákup dřív, jenomže to nešlo, protože chodila po skončení seriálu „Doktorské historky“ a narušit tenhle harmonogram nebylo možné. Kdybych... vyhodil pojistky a zavolal jí změněným hlasem, že v krámě zrovna probíhá výprodej... Ne, to je blbost. Musím to udělat jinak.

Když nejde urychlit Píchovou, musím zdržet Janičku. Nejprve mě napadlo, že bych v noci vykopal na chodníku díru, zakryl jí hadrem, Janička by do té díry spadla... to by jí zdrželo. Mohl bych jít zrovna okolo, pomoci jí z díry, vzápětí by kolem prošla Píchová, vzal bych jí tašky... byl bych hrdina dvojnásob. A kdyby si třeba Janička zlomila nohu, mohl bych jí zavolat záchranku... tolik jsem pro ní chtěl udělat něco hrdinského...

Taky blbost. Pravděpodobnost, že do díry spadne zrovna ona byla malá a navíc, dřít se po nocích s krumpáčem nebylo nic pro hrdinu. Budu to muset udělat jinak...

Čtvrteční dopoledne jsem seděl v lavici jako na trní. Třídní jsem předložil omluvenku z odpoledního vyučování, neboť jsem potřeboval vyrazit s náskokem, abych mohl Píchové propíchat pneumatiky a stihl dorazit zpět ke křižovatce v 15:53. Po skončení prvního vyučovacího bloku jsem si rychle opsal z třídní knihy číslo mobilu, které patřilo Janičce, vběhl do šatny a našel její boty. Do tělocvičny, kde jsem obuv hodlal skrýt do švédské bedny to bylo ostrou chůzí naštvaného člověka dvě minuty. Bez bot domů neodejde. Pak mě napadlo, že když tam odnesu obě, mohla by si myslet, že jí boty někdo ukradl a vyrazit předčasně domů. To jsem nepotřeboval. Vzal jsem tedy jen jednu, druhou vrátil zpět do botníku a vložil do ní papírek, na který jsem napsal „Hledej“.

Pak jsem zašel do bufetu na oběd. Měl jsem čas. Blížila se chvíle, kdy se stanu hrdinou. Byl to zvláštní pocit. Vždycky jsem chtěl udělat něco velkolepého. Z lásky.

Ve 14:50 pod kaštanem zasyčely čtyři pneumatiky a o půl hodiny později se na parkovišti rozlehl opět, nyní ještě zoufaleji než minulý týden křik Píchové. Bylo na ní vidět, že se od minula lidskou netečností poučila, takže neběhala deset minut okolo auta, ale jen něco sebrala ze země, popadla tašky a vyrazila k domovu.

Nejdřív jsem si říkal, že mi tím trošku narušuje harmonogram, protože dojde na místo dřív, ale podle mezičasu na druhé protínající ulici jsem zjistil, že má náskok jen dvě minuty, protože nákup byl dost těžký a proložením křivky mi vyšlo, že brzy začne ztrácet a dosáhne potřebného skluzu. Navíc bylo hrozný vedro. Měl jsem strach, aby Píchovou neranila mrtvice, protože bych musel najít někoho jiného a znovu vše proměřit, což, bylo moc práce.

Přesně v 15:51 dle propočtu míjela Píchová restauraci „U vyschlé dásně“, kde byla na rohu telefonní budka. Nechal jsem jí přejít, vběhl k telefonu, vhodil mince a vytočil Janiččino číslo.

„Habová, prosím?“ znělo z telefonu plačtivě. Nejspíš jí ztráta obuvi dost mrzela. Bylo mi jí líto, ale pro lásku se musí něco vydržet, říkám si a když se já tady takhle snažím, musí taky trochu našemu budoucímu vztahu obětovat, ne? Nasadil jsem kvůli anonymitě velrybí řeč z filmu „Hledá se Nemo“ a odříkal „Tvójéé bótááá jéé véé švédské béedněéé!“. Rychle jsem zavěsil. Měla dvě minuty do tělocvičny, dvě minuty zpátky, deset minut na křižovatku.

Píchová zpomalila. Napadlo mě, že kdybych měl čas, převlíkl bych se za zloděje, jednu tašku jí ukradl a utekl s ní do vedlejší ulice. Měla by menší tíhu a šla by rychleji. Kůže jedna líná. Jenže čas nebyl...

Obešel jsem poslední blok a směrem od domu vyrazil na křižovatku. Bylo potřeba, aby Janička, (která přijde zprava) viděla, že v protisměru narazím na Píchovou a budu ochoten se obětovat a vrátit se kvůli jejímu nákupu zpátky. Kdybych totiž šel za důchodkyní, nebylo by to až tak efektní, Janička by si mohla říct „nojo, jdou stejným směrem, tak jí prostě pomohl“. Takhle to bude „on je tak úžasný, jistě měl někam namířeno, a když uviděl tu starou nebohou paní, vzdal se svého plánu, aby babičce pomohl“. Připadal jsem si přesně jako Limonádový Joe. Proč jen sakra dají náhody tolik práce?

V 16:05, přesně dle plánu procházela Píchová, Janička i já zamýšleným čtvercem. Janička se zastavila. Paní Píchová odpočívala. Chybělo mi asi 6 metrů. „Je vám něco, paní“ optala se Janička paní Píchové. „Ne. Není mi nic“ řekla naštvaně Píchová. „Jen mi ten grázl z našeho baráku schválně propíchal pneumatiky u auta. A já, invalida, musím tahat nákup pěšky. Je to už podruhý. Támhleten.“ a ukázala na mě. „Cože?“ podívala se na mě Janička. „Cože“ podíval jsem se zmateně na Píchovou. „Podívejte,..“ řekla Janičce a vytáhla z kapsy můj nožík. „Tohleto tam zapomněl. Je tam jeho jméno“.

A pak se obě dlouho dívaly na mě...
Zpět
06.01.2006 18:01 Sekce: Komprese, autor: Ohlasů[4] / Komentovat
Reklama
Export