Cesta života

Do toho kopce se mi nechce“ řekla Marcela, „půjdeme tady s ostatními“. Děti uposlechly, vzaly matku za ruce a všichni tři šli, následujíce proud těl ostatních turistů, který se jako široká řeka rozprostíral mezi oběma kopci.

Karel zakroutil nechápavě hlavou, opustil udusanou cestu a vyrazil kolmo do kopce. Několik lidí z proudícího davu se po něm ohlédlo a na oplátku nechápavě potřásli hlavami oni. „Tatínek musí vždycky dělat věci jinak než všichni ostatní. Lidé nám tu postavili cestu abychom po ní pohodlně šli, všichni to tak dělají a všichni to vědí. Jen tatínek ne.“ vysvětlila neplánované rozdělení rodinného výletu Marcela dětem.

Karel mezitím obešel skálu, která jej oddělila od hluku lidí, pomalu se sunoucích středem údolí. Za skálou našel malý potůček, který ze skály vyvěral a bublal. Při pohledu na rozlévající se vodu, která se zařezávala do skály si vybavil scénku z dětství, když po dešti v lese stavěl s kamarády na vzniklých potůčcích přehrady z bláta a kamení. Začal pomalu postupovat po proudu dolů a hledat místo, kde se tělo potoka rozšíří a kde příroda připravila, ač bez záměru, část přehrady sama.

Nebojte, brzy už tam budeme“ chlácholila Marcela obě děti, které jelikož přes svou velikost nemohly vidět okolo sebe více, než dav lidí, trpěly nudou. „Zahrajeme si slovní fotbal, chcete?“ navrhla, protože věděla, že tohle vždy zabere. Sice tu hru neměla nijak ráda, ale také si přála, aby ji cesta k cíli co nejdříve utekla. Byl to její nápad, ona chtěla vidět „Cestu života“, jak se jmenoval ten mystický výlet v magické krajině, který končil návštěvou posvátného místa. Nicméně, nepředstavovala si, že tu bude až tolik lidí a také počítala s tím, že je Karel doprovodí a ne že zase někam zmizí, což bylo jeho běžné gesto, které dělal kdykoli, když ho program ostatních nebavil. Což bylo – jízlivě si posteskla - čím dál častěji.

Karel naskládal mezi klacky nejprve kameny a pak začal díry mezi nimi ucpávat pomocí vytrhaných drnů. Proud vody ustával a vzniklá tůňka se postupně naplňovala vodou. Díval se a vzpomínal. Jak je to už dlouho, co naposledy dělal věci jen tak podle sebe? Dvacet let? Déle?

Tak já začnu... třeba... KOLO a pokračuje Marcelka!“ začala Marcela hru. Její myšlenky však na pozadí utíkaly jinam. Jak je to už dlouho, co Karel udělal něco, co by mělo nějaký smysl? Nějaký účel? „OSLÍK“ dostala ze sebe Marcelka.

Když se voda dostala až k okraji, vyrazil vlivem nerovnosti bokem proud vody a dal se po svahu doprava. Vsakoval se do země a když už to nešlo, posouval se nově vzniklým korytem dál. Vznikl nový potůček. Zvláštností tohoto potůčku však bylo, že kopíroval svah a místo dolů tekl po vrstevnici v tak malém sklonu, že to skoro vypadalo, jako by tekl rovně. Karel vyrazil pomalu za ním zvědavý, jak to dopadne.

KONÍK“ navázal Adam. „Kdy už tam budeme a proč tam musíme jít?“ zeptala se Marcelka. „No budeme tam za chvíli, jen co dojdeme támhle za ten kopec. A jdeme tam protože touhle cestou chodil jeden moudrý mudrc, který támhle bydlel, v jeskyni a ke kterému všichni lidi chodili pro radu.“ odpověděla Marcela. „Aha a co je to mudrc?“ „Mudrc, to je člověk, který je moc chytrý a na všechno zná odpověď.“

Potůček stále kopíroval svah a Karel stále kráčel za ním. Až najednou, jako když utne... voda začala mizet mezi dvěma kameny. Patrně tam byla nějaká podzemní díra. Karel se zklamaně zamyslel. Pak ho napadlo, že když někam voda zmizela, nezmizela přeci úplně, možná zase někde jinde vyteče. Poslouchal bublání potůčku pod kameny a intuitivně postupoval směrem, kudy by potůček původně tekl, kdyby mu nevstoupila do cesty nečekaná překážka.

A ten mudrc tam pořád bydlí?“ vyzvídal Adam. „Ale ne, ten žil před dávnými a dávnými časy.“ vysvětlovala Marcela. „A jak se jmenoval?“ ptala se Marcelka. „Jmenoval se Chilonius ze Starpy.“

Karel trpělivě následoval náznaky bublání uvnitř kopce a pokračoval stále dál. Kdyby ho viděla Marcela, jak ve svých čtyřiceti letech na druhé straně kopce stopuje potůček, zase by kroutila hlavou. Ale on prostě potřeboval vědět, kde to končí. Když to v dalším okamžiku uviděl, zatočila se mu hlava.

A proč když ten mudrc už nežije sem všichni chodí?“ Ježiši, to jsou zase otázky, proklínala Marcela zamluvený slovní fotbal. „Protože to byl moudrý člověk a tak vsichni ti lidi sem chodí, protože chtějí vidět, kde ten mudrc bydlel.“ „A chtějí si odnést trošku té moudrosti s sebou“ ozvalo se před nimi z úst neznámého muže, který šel před nimi. Pán se usmál. „Po každém člověku zůstává ve vesmíru energie a protože ten mudrc, jak říká vaše maminka, tady bydlel, tak je možné, že tu po něm té jeho energie spousta zbylo. A když tudy projdeme, třeba ji nabereme a budeme chytřejší.“ Marcela se s úlevou podívala a poděkovala muži, který se jí zastal. Škoda, že takový není Karel, který místo aby vysvětloval dětem filozofické otázky, někde lezl po skalách a domníval se, že je to pro rodinu prospěšné. Tedy pokud si vůbec uvědomoval, že rodinu má.

Karlovi se motala hlava a bylo mu na zvracení. Z potůčku. Když člověk totiž poprvé uvidí, jak se mezi kameny znovuobjeví proud vody, který vyvěrá napovrch a odtud teče zcela nepřirozeně nahoru po svahu do kopce, je to jediný způsob, jak se dokáže mozek s touto zkušeností vypořádat, aniž by se zbláznil.

Dav houstl, dle odhadu už byli jen nějakých dvěstě metrů od ústí poustevníkovy jeskyně. Jak se lidé tlačili stále více a více k sobě, začal být v poledním vedru cítit čpavý zápach. Děti se znechuceně podívaly na matku, ale ta statečně hleděla kupředu a nedala na sobě nic znát.

Karel neustoupil a následoval proud vody, plazící se proti gravitaci nahoru. Chvílemi zvracel. Bože můj, to je ale nesmysl. Proč tu nikdo není? Copak jsem se zbláznil? Nutkání následovat potok, jehož rychlost se stále zvětšovala čím výše byli, se měnilo v posedlost. Když vyběhl na horizont, spatřil před ním na zemi sedícího, otrhaného postaršího muže.

V ústí jeskyně byl zápach už jen stěží snesitelný a děti si zacpávaly nos. „Teda jestli tady bydlel v takovém smradu...“ říkala Marcelka spiklenecky Adamovi. Marcela nechtěla vysvětlovat dětem, že jsou v turisticky čilé oblasti a že ne všichni turisti jsou slušně vychovaní, ale naopak, někteří místo aby chodili na vyhrazené WC chodí čůrat a kakat do nejbližší... jeskyně, což byla shodou okolností tato.

Proboha, to jsem se lekl!“ zařval Karel. „Co tady děláte, člověče!?“ zeptal se domorodce, aniž si uvědomil, že místní pobuda asi nebude umět plynule česky. „Já jsem tu průvodce. Provádím lidi po cestě života. Jsem Chilonius ze Starpy“. „Bezva,“ řekl Karel, „tak to mě alespoň budete moci dovést k ostatním... děkuji.“

Marcela vnímala magii místa a nasávala do sebe genius loci, kterým jeskyně oplývala. Mystično ji objalo... a uvědomila si, že to prostě stálo za to. I přes ten hnusný smrad. Děti držela křečovitě za ruce, aby ji neutekly a nemusela je hledat v tom tisícihlavém davu, který pomalu bez zastavení míjel mudrcův příbytek a vracel se zpět údolím. Kdyby Karel věděl o co přišel...

K ostatním? Kdybych tě chtěl zavést k ostatním, tak proč bych si tě vybral, abych ti mohl ukázat cestu života? Vždyť by to bylo zbytečné...“ „Ale já přeci nejdu cestu života, mě to nebavilo, šel jsem raději do lesa... a...“ argumenoval zmateně Karel. „Ano, právě proto, že tě to nebavilo, jsi mne zaujal. Vybral sis jinou cestu. Nejprve jsem tě nechal si uvědomit, že cesta, kterou pro tebe připravili druzí tak, aby se po ní pohodlně šlo, neskrývá dobrodružství. Nikdo z těch, co po ní nyní jdou, včetně tvé ženy a dětí, nenarazí na složitější a zábavnější zápletku, než že jeden druhému šlápnou na nohu.“

Dav se stáčel zpět, smrad slábl a s ním slábla i síla místa. Marcela si uvědomila, že ten příjemný pocit je pryč. Znovu nadhodila dětem, jestli nebudou pokračovat dále ve slovním fotbalu.

Když jsi uviděl potok, ukázal jsem ti, jak uvažuje dítě. Dítě, které není svázáno tím, co se od něho očekává, ale které uvažuje spontánně a tak, jak chce. Žene ho kupředu radost z tvoření a zvědavost. Proto jsi postavil hráz.“ Karel se zamyslel a znovu si uvědomil ten pocit... „A když se voda naplnila, ukázal jsem ti, že postavit vodě, která plyne do cesty hráz, znamená že se změnil běh věcí a ty sis uvědomil, že máš tvůrčí sílu měnit věci v souladu s tvou vůlí. Ukázal jsem ti, že běžet pasivně po proudu a sledovat jej může být zábavné, ale daleko zábavnější je proud směrovat tam, kam by nikdy neplynul.“ „Sledoval jsi potok, který se vydal rovnoběžně se svahem a byl jsi fascinován tím, co jsi vytvořil. Šel jsi za svým snem.“ Karel jakoby nevěřícně přitakával.

Marcela koupila u stánku dětem limonádu a něco, co vypadalo jako langoš a začala netrpělivě vyhlížet Karla. Proč se sakra alespoň nedomluvili, že se sejdou v hotelu. Vždyť tady se hledat, to tu také mohou být do večera.

V půlce cesty však tvůj sen skončil. Zmizel. Nastaly pochybnosti. Naučil jsem tě, že i když nám sen zmizí, stačí pokračovat a řídit se intuicí tak, jakoby vše bylo jako předtím. Ukázal jsem ti, že stačí vydržet a náhle, zcela nečekaně se věci dají do pohybu způsobem, kterému mozek odmítá uvěřit.“ „A člověk sotva stěží dokáže následovat rychlost a sílu svého úspěchu, který ho žene proti všemu, co se mu dříve stavělo do cesty. Až doběhne na samý vrchol...“ Karel fascinovaně hleděl před sebe a přehrával si to znovu a znovu. Byl plný jakési tvořivé energie, měl pocit, že může rukama ohladit skálu, zastavit vítr, roztočit zemi na opačnou stranu. „Proč... proč já? Proč ne ti ostatní, co jdou cestu života a kteří sem přišli za tebou?“ zeptal se mudrce. „Ti ostatní? Ti si také vybrali sami. Vyrazili po vyšlapané cestě, všichni stejnou trasou, za pěkného počasí, všichni shodným tempem na místo, o kterém se od ostatních dozvěděli, že je zajímavé. Ti lidé jdou a domnívají se, že když budou dělat bez námahy něco, o čem všichni mluví a všichni dělají, že je čeká něco úžasného či nového. Do té jeskyně chodím každý večer... na velkou. Nic víc, než hovno by z filozofa stejně nebyli schopni poznat. A teď...“ řekl Chilonius „dávej pozor.“ Přitlačil mu dva prsty doprostřed čela. Karlovi se zatočila hlava. Pocítil obrovský příliv energie. Pocítil sebe. A celý vesmír. Viděl že vesmír nemá začátek a viděl, že vesmír nemá konec. Viděl, že stojí na svahu, ale zároveň cítil, že na něm může sedět či ležet v nekonečném množství mezistupňů. Viděl, že šátek na jeho hlavě může být žlutý, ale třeba i modrý a červený. Viděl, že šátek nemusí mít vůbec. Viděl, jak existuje v každé z těchto kombinací a každá z nich produkuje další nekonečno variant. Viděl, že v jedné části bytí rozdává veškerý svůj majetek a v jiné části vraždí pro pár drobných.Viděl, že se ztrácí a že vlastně neví kdo je, protože stejně jako existuje, tak zároveň nikde není. Život ztratil smysl, protože vše tu bylo a neexistovalo nic, kde by nebyla nějaká situace. Kdo jsem? Ptal se Karel. „Jsi cesta své vůle. Potůček, hledající cestu mezi nekonečnem možností.“ řekl hlas a svět zmizel.

Když otevřel oči, spatřil nějakou ženu. Ležel v bílém pokoji, kde tikaly hodiny. „Proboha! Karle! Ty jsi nám dal! Ty jsi nám dal. Ještě že tě našli včas.“ A Karel poslouchal, jak zabloudil na opačné straně kopce, kde prý vyvěrají nějaké plyny a jak se tam již spousta lidí otrávila. Naštěstí se mu podařilo vyběhnout na nějaký pahorek, kde nebyla koncentrace tak vysoká, tam ztratil vědomí a tam ho našli. Karel mlčky poslouchal, ale nic neříkal. Nevěděl, kdo byla ta žena, co mu to vyprávěla, jenom věděl, že počká, až domluví a pak musí vyrazit na cestu.

Na cestu života.

Zpět
24.03.2011 01:03 Sekce: Deprese, autor: Ohlasů[62] / Komentovat
Reklama
Export