A byl první máj...

Ach, jsi můj miláček.

A ty můj.

A dnes je první máj, lásky to čas.

A?

A tak mě musíš políbit pod rozkvetlým stromem!

Aha. A proč?

Abych Ti neuvadla, přece.

Aha. Ale já Tě klidně políbím tady.

Ale to se musí pod stromem.

A to tolik záleží na tom, kde Tě políbím?

Ano, jestli mě máš rád, tak mě prostě dnes políbíš pod rozkvetlým stromem, protože to na prvního máje dělají všichni, co se mají rádi.

Ale jak souvisí to, jestli Tě mám rád s tím, kde Tě budu líbat – vztah přeci záleží na daleko podstatnějších věcech, než na tom, kde se dva lidé líbají.

A na jakých podle Tebe?

Aničko, přeci je daleko větším důkazem lásky, že pro Tebe třeba jezdím každý den naproti do práce, než to, že Tě jednou za rok políbím pod rozkvetlým stromem...

Aha, takže Tebe obtěžuje, že mi jezdíš naproti?

Ale neobtěžuje, já Ti jezdím naproti rád.

Ano, právě – Ty mi jezdíš rád naproti, to pak není žádné obětování... žádné hrdinství, když to děláš rád, hrdinství je, když pro někoho děláš něco, co Ti není příjemné a Ty to přesto děláš.

Ale tak jsem to nemyslel, já jsem jen chtěl říct, že to jestli někdo někoho má rád spíš záleží na denodenních a stálých malých důkazech, než na tom, co člověk pro druhého udělá jednou za rok náhodně a ještě proto, že to tak dělají všichni...

Aha, takže když bude u nás doma hořet, ty budeš stát venku a já uvnitř, tak Ty mě klidně necháš uhořet, jenom proto, že jsi mi podal během roku dost důkazů o své lásce ježděním mi naproti, které Tě navíc baví a to jen proto, že nehoří každý den a z protestu k tomu, že zachraňování své milované dívky by se zabýval každý a ty se nutně musíš vymezovat vůči společenským normám?

Ale ne, jasně že bych Tě zachránil, to přeci nemůžeš srovnávat, to je přeci úplně absurdní...

Absurdní? A jak Ti to mám asi věřit, že jen nemluvíš do větru, když mi tvrdíš, že bys ve výjimečné situaci nasadil vlastní život abys mě zachránil a mohl při tom sám uhořet, když nejsi ochoten udělat ani takovou maličkost, že mě políbíš pod rozkvetlým stromem, a to ti u toho vůbec nic nehrozí a jediné co pro to musíš udělat je jít se mnou támhle do parku?

Ach jo, tak prosím jdeme do parku, já Tě tam políbím pod stromem a bude klid.

Ale já Tě do toho nechci nutit, pokud mě nemáš rád, tak já o to vlastně ani nestojím.

Ale mám Tě rád, právě proto že Tě mám rád, tak s Tebou půjdu a rád Tě políbím pod rozkvetlým stromem.

Ale já na Tobě vidím, že se ti nechce a pokud se Ti nechce, tak bys mi to měl narovinu říct.

Ale chce – máš pravdu, uvědomuji si, že líbat se pod stromem je opravdu malichernost oproti tomu, jít Tě zachránit z hořícího domu a tedy...

Aha, takže Ty se se mnou nechceš líbat protože mě máš rád, ale protože si chceš budovat důvěryhodné alibi k tomu, abych Ti věřila, že kdyby hořelo, že mě přijdeš zachránit?

Ale ne, já jsem to chtěl přirovnat...

Ale ano, Ty sis vybral ze dvou věcí tu jednodušší a to jenom proto, že jsem Tě k tomu navedla, ale ve skutečnosti jsi úplně zničil a pošlapal moji důvěru v náš vztah – jak já Ti asi teď mohu po tom všem věřit?

Aničko, prosím věř mi, že stejně, jako Tě teď chci líbat pod rozkvetlým stromem, úplně stejně rád Tě půjdu zachránit do hořícího domu! A kamkoliv jinam!

Ano, jistěže, jen bych Tě musela předtím hodinu přemlouvat, stejně jako Tě musím přemlouvat teď, abys se mnou šel do blbého parku a tam mi dal pusu!

Ale Aničko, to přeci nelze srovnávat, v situacích takové závažnosti člověk nepřemýšlí a jedná rychle, tam není co řešit!

Ale ty bys to řešil, ty bys to řešil – protože by se přeci jednalo o moje potřeby, to já bych hořela, ne Ty, a protože moje potřeby Ti připadají malicherné, tak bych se možná ani nemusela dočkat, možná že místo abys pro mě došel, vyslechla bych si přednášku o tom, jak existují lidé, co chodí po rozžhaveném uhlí a že bych to měla vyzkoušet a to jen proto, že Ty bys nemusel hnout ani brvou!

Aničko, já Ti přísahám, přísahám na vlastní firmu, že kdyby hořelo, tak já pro Tebe dojdu, a že vůbec nebudu nad ničím přemýšlet, ale to prostě nejde nijak dokázat, musíš mi to věřit!

A jak Ti to mám Adame věřit, když selháváš i v takových situacích, jako dát mi pusu na prvního máje... jak Ti to mám věřit...

Aničko, prosím odpusť, že jsem se tak zachoval, ale slibuji Ti, že kdyby hořelo, že nebudu váhat ani vteřinu a skočím pro tebe do ohně! A teď už pojďme do toho parku...

Adame, já už nechci jít do parku, já chci jít domů.

Aničko, ale já bych...

Adame, já... nemohu, jsem zklamaná, pojďme prosím domů...

A tak šli.

A šli...

A celou dobu mlčeli a nedrželi se za ruce.

A pak došli k výloze, kde se Anička zastavila.

Adame, podívej, to je krásná bunda! A mají otevřeno... Akorát ta cena... podívala se na něho s rozpačitě vyděšeným obličejem.

Adam věděl, že ten den už jednou coby muž zklamal a tak se jen usmál a otevřel ji velkoryse dveře, aby mohla proklouznout dovnitř.

Zpět
23.05.2010 10:05 Sekce: Imprese, autor: Ohlasů[52] / Komentovat
Reklama
Export